Jsou tělesně postižené modelky( a panenky) “in vogue”?

Modelky možná ano, jinak by příští týden BBC3 nespustila novou reality show, ve které se tělesně postižené dívky utkají o titul Top Modelky.

 Porotu soutěže nazvané “Britain´s Missing a Top Model” budou tvořit profesionálové pracující v módním průmyslu. Jedním z nich je i Marie O'Riordanová, šéfredaktorka britské verze časopisu Marie Claire, v jehož zářijovém čísle se objeví fotografie vítězky. Ve včerejším vydání Daily Mail prozradila: 

“ Když jsem poprvé o programu uslyšela, nechtěla jsem s ním mít nic společného. Myslela jsem si, že v něm budou jen ženy na kolečkových křeslech. Věděla jsem, že pokud to bude nějaká ‛ freak show’, nechci s tím mít nic společného. 

Nicméně, velmi rychle jsem si uvědomila, že hodně postižených lidí není na kolečkovém křesle a že je to jen jeden z předsudků, který máme o tělesném postižení.

 Od té doby, co jsem se do programu zapojila, věřím, že může pomoci nabourat náš přístup k tělesnému postižení. Ráda bych, kdyby vítězka otřásla módním světem. Jen proto, že jsou tyto mladé ženy tělesně postižené, neměl by je módní svět přehlížet.”  

 Pro holanďanku Debbie Van der Puttenovou, která přišla před třem lety o pravou ruku, je modeling katarzí. Způsobem, jak vnějšímu světu i sobě dokázat, že je normální a krásná. Na začátku tohoto roku dokonce pózovala pro Playboy a věří, že tělesné postižení není v modelingu překážkou. 

 Naopak vítězka soutěže krásy pro sluchově postižené “Miss Deaf UK” britka Kellie Moodyová nesdílí stejné nadšení jako Debbie. Na soutěži má sice po ruce překladatele do znakové řeči, ale to neřeší všechny problémy s komunikací. Přestože umí odezírat, nemluví bezchybně a jasně a s jedním z porotců se dokonce dostala do konfliktu, když jí poradil, ať začne chodit na terapii řeči.  

 Příliš pozitivně nevidí své šance ani Jessica Kellgren-Hayesová, která trpí HNPP (Hereditární neuropatií se sklonem k tlakovým parézám). Je jednou ze dvou soutěžících, které jsou na kolečkovém křesle. Jak sama říká, je její život jednou velkou nejistotou- kdykoliv může ochrnout jakákoliv část jejího těla na časově neurčenou dobu. Na jedno oko nevidí a nedávno ztratila i cit v pokožce na rukou a chodidlech. Přestože by se ráda stala modelkou a věří, že má na to ideální výšku i zjev, není si jistá, zda je Velká Británie skutečně připravená na modelky s tělesným postižením. 

 Podle organizátorů je hlavním cílem soutěže nabourat omezení, která existují v módním a kosmetickém průmyslu a podívat se na současný koncept ideální ženy z nového pohledu.  

 Otázkou nicméně zůstává, zda se vítězka po skončení soutěže opravdu stane profesionální modelkou, tzn. jestli ji nějaká profesionální agentura přijme. 

 Ale teď už k panenkám.  

 Dokážete si představit, že by vám v hračkářství místo Barbíny nabídli panenku s Downovým syndromem? V Americe, Austrálii, Saúdské Arábii, Jižní Americe a mnoha evropských zemích slaví  “postižené” panenky úspěch. Vedle rodičů je například používají i ve školkách a v porodnicích, kde se na nich vzdělávají rodiče.  

 Vedle Downova syndromu si můžete vybrat i zrakově postiženou panenku se slepeckým psem, panenku s naslouchátky, s protetickými údy, s chodítkem a nebo panenku po chemoterapii.  

 Výrobci i odborníci věří, že pomohou zbavit postižení jako takové stigmatizace. Když si s postiženými panenkami hrají zdravé děti, mění to jejich vnímání toho, co  považují za normální( = dokonalé tělo). Postižené panenky hrají důležitou roli i při budování sebevědomí u samotných postižených. Ti se totiž s nimi mohou mnohem lépe identifikovat než s tradičními panenkami.  

 Ne všem se ovšem postižené panenky líbí. Například britská psycholožka Jenni Smithová je přesvědčena, že postiženým dětem nepomohou, naopak- upozorní na jejich odlišnost.   

  Jako příklad uvádí výzkum o rasových stereotypech. Když byly černým dětem dány na výběr tři panenky( černoška, hnědá panenka a běloška), vybrali si téměř všechny děti bílou panenku. Podle ní tento výzkum dokazuje, že děti se chtějí identifikovat s pozitivním(!), obecně přijímaným obrazem-tzn. jako nepostižené, s výjimkou krátkodobého postižení. 

 Zde se neubráním komentáři. Nechce se mi věřit, že to Smithová myslí vážně. Jako odbornice by měla vědět, že tento výzkum byl několikrát opakován( nedávno např. v jednom díle dokumentu “Am I normal?” na BBC2), pokaždé se stejným výsledkem- černé nebo míšené děti si raději vyberou bílou panenku.

 To znamená, že už od útlého věku se barevné děti nechtějí identifikovat se sebou samými( ani se svým obrazem v podobě černé panenky). Když se už čtyřleté holčičky nemají rády a raději by byli bílé, protože věří, že bílé děti jsou lepší, populárnější a šťastnější, asi je něco špatně.   

 Smithová na tomto příkladu vlastně přiznala, že postižené děti se chtějí identifikovat s tím, co je považováno za normální( tzn. bezchybné tělo) a to přeci není dobře. Ukazuje to, že samy cítí, že normální nejsou.

 Právě proto je smyslem těchto panenek, nabourávat naši představu o tom, co normální je, učit naše děti tomu, že zdravé tělo a mysl nejsou samozřejmostí a že postižení nejsou “ divní”.  

 Moje máma je speciálním pedagogem, takže jsem s postiženými dětmi prakticky vyrůstala. Moc dobře vím, jak jsou např. děti s Downovým syndromem citlivé k okolí a vycítí, když se na ně někdo kouká jako na nenormální lidi. Stejně tak si pamatuji, že jsem měla černou mrkací panenku a že jsem se s ní identifikovala mnohem lépe než s blonďatou.  

 Ok, než přišla do Čech Barbie a já začala toužit po sněhově bílé pleti a rovných, blonďatých vlasech, které vlají ve vzduchu:-)

 Když se můžete identifikovat s panenkou, která je vám podobná, cítíte se “viděna”. Jako by vás společnost uznala. Všichni přece víme, že během dospívání chceme být hlavně oblíbení(=uznáni vrstevníky) a milováni( nejlépe druhým pohlavím). Nikdo nechce být ostrakizován a považován za divného. Chceme být v pohodě, ale k tomu, abychom v pohodě byli, je potřeba, aby nám to okolí potvrdilo. 

Ale zpět k postiženým panenkám, věřím, že mají smysl. Jen by mě zajímalo, kolik z nás je na ně doopravdy připraveno a koupilo by je svým dětem...