Tak jsem se dnes dočetl, jak by si čerstvá kandidátka na prezidenta Táňa Fischerová ráda pozvala na hrad experty na ústavu, protože má dojem, že v podepisování zákonů prezidentem je bordel. Cituji: „Docela ráda bych věděla, jak by měl prezident postupovat, aby to nebyla jen osobní chuť nebo nechuť.“
Jistě, prezident Václav Klaus si opravdu počíná trochu jinak. Tak trochu se rozhoduje za sebe a používá u toho mozek a rozum, protože mnozí zákonodárci tyto dvě věci použít neumí či nemohou. A ještě k tomu má tu drzost, že své názory říká nahlas a dokáže si za nimi stát. Dokonce si tento „vrtošivý stařík“ myslí, že když se všichni domluví na skok hlavou do zdi, nemusí to být nejlepší řešení jen proto, že se tak rozhodli všichni.
Milá Táňo, mám pro Vás novinku, v České republice, máme parlamentní demokracii. Je zde dvoukomorový parlament a prezident, který má právo vetovat zákony. Své zástupce si lidé volí ve svobodných volbách a nyní takto volí v přímé volbě i prezidenta. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do výsledků voleb ani do politických rozhodnutí. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není a nebyl nikým zmocněn posuzovat obsahovou správnost či nesprávnost navrhovaných zákonů, ale pouze hlídá, zda navrhované zákony nejsou v rozporu s ústavou. Pokud bychom přistoupili na to, že každý navrhovaný zákon stejně jako každé rozhodnutí prezidenta bude schvalovat ústavní soud, pak se z něho nutně stane třetí komora parlamentu.
Takže, milá Táňo, pokud byste byla nějakým nedopatřením zvolena za prezidenta naší země, byť Vám to nepřeji, protože ten kontrast po osobnosti Václava Klause, by mohl mít na část naší populace velice deprimující efekt, měla byste se rozhodovat ve věci podpisů zákonů, amnestie apod. samostatně podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Trochu se obávám, zda byste byla něčeho takového schopná, když, jak tvrdíte, i kandidaturu jste podala na základě hlasu různých skupin lidí a jednotlivců.
Revidovat svobodná rozhodnutí a doporučovat ta správná se stalo poslední dobou zhoubným trendem. Vzpomeňme na hlasování o Lisabonské smlouvě v Irsku, kdy po prvním referendu bylo doporučeno jak by měli obyvatelé hlasovat, rozjela se reklamní kampaň a vyhlásilo se referendum nové. Stejně tak s oblibou u nás ve sněmovně, když neuspěje opozice při hlasování o některém z předkládaných zákonů, utíká s ním honem k ústavnímu soudu, aby přijetí zákona zablokoval.
Ve světle pitomostí, které jsou politici schopni vymyslet, jako je zavírání jaderných elektráren v Německu z obavy z vln tsunami, boje proti údajnému globálnímu oteplování prodejem emisních povolenek, pomoci zadluženému Řecku tím, že jej ještě více zadluží, je každý samostatně a racionálně uvažující politik darem z nebes.
Poslední, co naše země potřebuje, je další politická loutka a už vůbec ne na postu prezidentském. Volba hlavy státu není chalupářský guláš ani pražský maratón ani chrápající dostih až vůbec by neměla být hereckým castingem či degustací becherovky.
