Ztracené iluze v Čechách

Stále více zjišťuji, že veškerá očekávání, která jsem měla na počátku devadesátých let, jsou nenaplněná. 

Motto "Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla." (Kazatel 7 - 9, Cesty lidské a Boží 8.11)

Stále více zjišťuji, že prožívám cosi, co už kdysi Balzac nazval ztracenými iluzemi. Ztratit se dá všelicos. Můžete ztratit peníze, mobil, rozum. Ale ztratit iluze je snad nejhorší. Protože vy v někoho nebo v něco vkládáte svá očekávání a pak přijde nemilosrdná pravda. Podíváte se do obličeji syrové realitě a vidíte, že jste v něco věřili a ono je to naprosto jinak. Že zneužil vaší důvěry pro své cíle a teď se vám jen může vysmívat. 

V souvislosti s komunisty bychom neměli zapomínat na 70. léta, na roky normalizace. Na našem území ruské tanky, ruští vojáci se stali naší každodenní skutečností a na nás se to ze všech sdělovacích prostředků valilo. Žádné Rolling Stones, ale diktát, kterým se do lidských mozků lila ideologie. Aby český občan přestal přemýšlet o existenci tanků, ale aby přijal skutečnost, že tanky jsou tady, aby nás uchránily. V rádiu téměř žádná hudba ze Západu, točily se seriály a filmy, v nichž se zobrazovala síla a šlechetnost komunistické strany, charakternost komunistických vůdců. Vznikaly tendenční schematické škváry. Na školách se hromadně psaly zkoušky ze znalostí Února 1948 a jiných, pro komunisty významných, událostí, vyzdvihovala se síla Sovětského svazu, naše horoucí láska ke všemu, co přicházelo od velkého bratra z východu. 

Stále více nabývám dojmu, že krátce po Listopadu 1989 zavládla temnota, hluboká tma, aby nikdo nic neviděl. A když se konečně rozsvítilo, vykoukli na nás, v uvozovkách, noví lidé. Staronoví vůdci, staronoví zbohatlíci, zkrátka lidé, kteří měli svůj vliv i v době předlistopadové, jen potřebovali krátké období temna, aby nikdo z obyčejných lidí neprozřel, co se děje. Divoká privatizace, spousta českých podniků vzala za své, nebo se stala majetkem těch, kteří potřebovali čas, v němž se dočasně nesvítilo. 

Je víc než tristní, když člověk vidí, že lidé, kteří byli členy totalitní komunistické strany, se natolik vyšvihli, že mají velký vliv politický i ekonomický. A aby se nějak pozapomnělo, jak to s nimi před tzv. Sametovou revolucí vůbec bylo, jsou tu sdělovací prostředky, které to do lidí lijí. Stejně jako Husákova normalizace v letech sedmdesátých. Aby obyčejný člověk nepřemýšlel, vlivní sázejí na to, že většina naší populace není zvyklá přemýšlet, že si neumí udělat svůj vlastní úsudek. Z toho vycházejí a mohou se ze svých pozicí jen smát.

Opravdu nevím, zda se mezi politiky dá najít slušný člověk, své iluze jsem natolik poztrácela, že přestávám věřit. Jen užasle zírám, že většina národa je schopna skandovat někomu, kdo svého bohatství nabyl nepoctivě. Protože aby se někdo stal miliardářem, není možné takové bohatství získat poctivou cestou. Nezávidím mocipánům,kteří v rozmařilosti a zhýralosti sobě vlastní už ani neví, co by. Ať se hamižností třeba udusí, ale ať proboha přestanou používat metody, jaké byly typické v normalizaci. A tím byly sdělovací prostředky. A spousta lidí byla natolik zdecimovaná tím, co se u nás dělo, že se vzdala jakýchkoli nadějí věřit v něco lepšího. A to si myslím děje i dnes. 

Nevím, nakolik je u nás cenzura, ale domnívám se, že se dají články v novinách rozličně upravit. Něco tam nepsat, něco tam naopak napsat, aby mohl politik získávat stále více na svém věhlasu. Ke čtenáři se tak dostává něco upraveného. Nějak mi to připomíná komunisty, kteří neradi říkali pravdu, Proto ji zkreslovali. Proto zdražování nazývali úpravou cen. Něco takového se děje v našich životech. Někdo se nám snaží upravovat naše vnímání reality, někdo se nám neustále snaží podsouvat svou vizi. Vizi o demokracii a o tom, jak dělá vše pro obyčejného člověka. Procitla jsem, ztratila jsem iluze a budu věřit, že takových, jako jsem já, bude přibývat. Neuvěří tomu, co se na ně ze sdělovacích prostředcích valí. Protože je to upravené, skutečnost může být naprosto jiná.

Nemohu se ubránit pocitu, že stále ustupuji sprostotě a špíně, mám strach, abych se něčím takovým nezmazala. Tento pocit jsem mívala i za komunistů, kteří však do hlav národa lili svou propagandu o čistotě. O čistotě, jež žádnou čistotou nebyla, jen prachsprostou špínou. A dnes je tomu obdobně. To, že se nám prezentují někteří politici, kteří mají špinavou minulost, spjatou s možným estébáctvím a členstvím v KSČ, je smutný obraz doby. Je to jako bych stále ustupovala sprostotě a špíně, a já si nechci zmazat ruce, které by nešly umýt. Jenže z médií slyším něco úplně jiného. Žádná špína, to se jen může někomu zdát. A když budeme do lidí tlouct, že špína není špína, ale zářivá čistota, oni si dají říct. Vždyť stokrát nic umořilo osla. A o to přece vždycky šlo i jde. Oni nám ten svůj hlas rádi dají...