Ztracena v moderních technologiích

Motto "Kdo může vědět, co je člověku v životě k dobru, v časných dnech jeho pomíjivého žití, jež jako stín mu plynou?" (Kazatel 5 - 6, Skrytost zítřka, 6.12)

Také někdy zažíváte pocit, že jste na tom s rozumem na štíru? Také si občas připadáte jako hlupák, jemuž nelze pomoci? Stačí cestovat a dá se něco takového zažít.

Říkám tomu automat. Někdo si při vyřčení tohoto slova vybaví automat Koruna na Václavském náměstí. V mém rodném městě jsme rovněž měli automat na náměstí. Bylo to místo, kam občas mí rodiče zavítali v létě, aby si tam dali točené pivo. Krom piva byly k mání obložené chlebíčky, sekaná s bramborovým salátem, zákusky, zmrzlina, zkrátka vše nezdravé. Výpary z kuchyně spolu s výčepním pultem vytvořily zvláštní odér, kterým náš automat páchl. Ale o tom dnes psát nechci.  .

Chci psát o automatech, které na nás mohou čekat na některých letištích. Nemám problémy cestovat sama, protože mě na mých cestách doprovází můj věrný Pátek, kterým je angličtina. Ta mě nikdy nenechá na holičkách. Ale co mě na holičkách dozajista zanechá, je moje komunikace s moderními technologiemi. Na letišti v Oslu není příliš mnoho personálu, pracovní síla se stala nedostatkovým zbožím, rovněž drahým, a tak se to řeší porůznu. Místo kontaktu se zaměstnancem se musí cestující spokojit s automatem. I když jsem z Osla neletěla poprvé, přesto představa, že budu odkázána na monitor, ve mně vzbuzuje obavy, dá se říci až úzkost. A tyto pocity z člověka dokáží vytvořit idiota, ze ženy blbku s velkým B. 

Nedá se svítit. Musím s komunikační obludou navázat řeč. Kliknu na angličtinu. Pak následují různé instrukce, které musím potvrdit tím, že kliknu na "přečetl jsem si a souhlasím." A mohu pokračovat na další stránku, týkající se cesty letadlem. Opět proklikávám, že jsem přečetla a souhlasím. Nervozita trochu ustoupí, zdá se mi vše snadné. Pak se po mně chce, abych zadala své rezervační číslo. No problem. Když se vším proklikám, zadám poslední a tím je tisk. Vyjede mi lístek na kufr a já se odpravím k přepážce číslo tři, protože jsem na tabuli odletů vyčetla, že let do Prahy bude odbaven právě na této přepážce. Tam opět žádný zaměstnanec, místo něho scanner. Musím si naskenovat lístek na zavazadle a ten pak putuje dál. Jsem tak plná napětí, že si bohužel zapomenu odtrhnout část lístku jako potvrzení pro výdej a případnou reklamaci zavazadla. Ale to mi v tu chvíli nedochází. Jeden kufr je fuč, mám jen kabelku a příruční kufřík. Pokračuji dál k pasové kontrole. Ale v tu chvíli zcepením. Dojde mi, že jsem si zapomněla vytisknout palubní lístek. Mám pocit, že jsem jak hloupá havířka z Drdovy pohádky. No nic. Odchytnu jednu pracovnici letiště a spravím ji o tom, co potřebuji. Odkáže mě opět k automatu. Mně tedy nezbývá nic jiného než komunikovat s tímto novodobým monstrem. Nikoho nezajímá, že při takovém odbavování mohou cestující zažívat deprivaci z toho, že jim chybí lidské teplo. Do takové kategorie patřím já. I když vše pod tlakem, zvládla jsem to a jdu si dát kávu. Obsluhující je usměvavý muž z Afghánistánu, dává se do řeči s každým a je to příjemné. Není to komunikace s technikou.

Stojím na pražském letišti a čekám na výdej zavazadla. Mám pocit, že už tam snad zůstanu jen já sama. Ten můj kufr, který přišel v Norsku o jedno kolečko, ne a ne vyjet. Opět jsem plná nervozity. Čekání se mi zdá přespříliš dlouhé, že si říkám, že jsem třeba poslala svůj kufr do horoucích pekel. Čert aby vzal ty zpropadené automaty. Ušetří sice pracovní síly, ale přivodí spoustu vrásek blbkám mého typu. Neznamená, když ovládáte cizí řeč, že jste z obliga, když cestujete. Každý není řečný, když musí komunikovat s moderními technologiemi. Mísí se ve mně vztek a obavy, protože mi až pozdě došlo, že nemám od zavazadla žádný doklad.

Mám však štěstí. Už jej vidím. Můj pochroumaný kufr bez kolečka vyjel. Poslala jsem jej správně. Jásám. Člověku stačí k pocitu štěstí málo. Třeba jen to, že se domluví s automatem a že se dočká svého kufru...