Zpropadená ženská emancipace

Vyprávění seniorky, která na svých procházkách se psem potkává jinou seniorku, dávají se spolu do řeči. Dnes o ženské emancipaci

Motto "Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo, které ubližuje, popouzí k hněvu." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 15.1)

Řeknu vám, že ta paní Lukešová je stejně fajn ženská. Doktorka práv, ale vůbec nic ze sebe nedělá, člověk si s ní dobře popovídá jako s ženskou z továrny. Tam já celý život pracovala. V likérce, natahala jsem se těžkých beden, že se mi to podepsalo na páteři. Ale zpět k paní Lukešové. Ta žádné těžké bedny v životě netahala, pracovala na krajském soudě, ale tu její práci jí nezávidím. Soudci pro změnu mají nervy nadranc.

Paní Lukešovou potkávám pravidelně. Jsme pejskařky. Já mám bišonku Márinku a paní Lukešová si vzala z útulku pejska, tedy moc pejsek to není, je ho pořádný kus, ale povahu má andělskou. Říká mu Karel. A on je blázen do mé Márinky. Jak psi dokáží dát lásku najevo, lidi by se od nich mohli učit. A ta jejich věrnost. Když na to myslím, mám z toho na krajíčku pláč. Ne nadarmo se říká, že pes je vizitkou svého pána. A Karel je džentlmen, protože paní Lukešová má chování dámy. A přitom není nafoukaná. Když si s ní člověk povídá, zjišťuje, že má stejné problémy jako jiní lidé.

Dnes tak kráčíme s paní Lukešovou, Karel dovádí s Márinkou, a my dvě zapředeme řeč na téma našich synů a snach. Neřekli byste, že se paní Lukešová trápí stejně jako já. Obě víme, že našich synů je také dost, ale byli vychováni, aby plnili svou mužskou roli. Aby uživili rodinu, zaštiťovali ji svou mužností. Jenže dnes to funguje v tom světě naprosto jinak než jako za časů našich či našich rodičů. Některé ženské bojují s muži. A o tom mi paní Lukešová vyprávěla. Jaké má to trápení se Sylvou, svou snachou, výtvarnicí. Už vůbec to, že se ženská věnuje malování, by mělo každého praktického chlapa odradit. Protože ta její Sylva se prý projevovala už před manželstvím. Nevařila, všude po sobě nechávala strašný nepořádek. A když na to paní Lukešová svého syna upozorňovala, ten jí na to říkal, že si Sylvu našel z jiných důvodů. Že mu splňuje něco jiného. Nějak mu nechtělo dojít, že po boku Sylvy velmi často trpěl hlady a musel vzít uklízení do svých rukou. Protože jinak by nenašel vůbec nic. Nádobí byla schopna nemýt několik dní, až když hrnce chytla plíseň, jemu to nedalo a všechno uklidil. Ale i přesto si ji vzal. A mají spolu malou Andělku.

Jak se ukázalo, měla paní Lukešová pravdu. Protože zamilovanost pomine a přicházejí všední dny. A k nim patří i vaření, uklízení, nákupy. Kdo odjakživa vytváří teplo domova, kdo je k tomu od přírody uzpůsoben. Přece žena. Když byla moje maminka v nemocnici, chodila jsem do druhé třídy, ještě dnes si dobře pamatuji na pocit, jaký jsem denně zažívala bez maminky. Byla mi doma zima. Chyběl tam maminčin úsměv, vůně její kuchyně a já to pěkně obrečela. Paní Lukešová říká, že si její syn s tou její snachou zažívá pěkné peklo. Hádky na denním pořádku, do toho dvouletá Andělka. Hádají se o peníze, jemu vadí studená plotna a neskutečný chlív, který po sobě jeho choť nechává. Aby to nějak vyřešili, platí si prý uklízečku. Přitom na tom nejsou s penězi moc dobře. Přesto si platí nějakou důchodkyni, která tam chodí a každý den uklízí, někdy i nakupuje. Já být mladá, styděla bych se, kdybych viděla, že mi seniorka uklízí můj nepořádek a někdy i nakupuje. Halt, jiná doba. A taky mi paní Lukešová řekla, že ta její snacha se nestydí jí říct, jakého vychovala syna. Že neumí vařit ani uklízet. Ale copak to ona sama umí? Můj syn si vzal kadeřnici a řeknu vám, že to u nich doma vypadá obdobně. Na rozdíl od snachy paní Lukešové ta moje aspoň umí uvařit a uklidí. Syn jí pomůže a nějak se spolu porovnají.

Čím vzdělanější lidi, tím větší problémy si vytvářejí. Jsem stará generace, nemám žádné školy, ale paní Lukešová se mnou souhlasí. Že žena má být ženou a máma mámou. Jenže ty dnešní mámy. Dětí si nevšimnou, chodí s nimi do kaváren, v nichž jsou koutky pro děti, a ty mámy tam jen sedí, klábosí a děti nechají, ať se zabaví samy. A když už nevysedávají po kavárnách, bloumají po nákupácích a tahají s sebou děti. My jsme si s dětmi hodně povídaly. Dnešní máma ani ne, má jiné zájmy, a že by napomenula své dítko, když dělá něco nesprávného? Na to zapomeňte. Paní Lukešová mi říkala, že byla v knihovně a tam nějaké malé dítě ohýbalo knížky. A víte, co mu jeho máma řekla? "Nech toho, nebo si nepřej, co ti paní knihovnice udělá." Proč paní knihovnice? Proč ne máma? Nebo když chodíme parkem a vidíme, že dětí trhají vysázené kytky a ty pak zahazují, jejich mámy to vidí a nic neřeknou. To za nás nebylo. A taky ty papírové pleny. Zamoří se jimi svět kolem nás a přitom by stačilo jen tak málo. Naučit dítě na hrnec co nejdříve. Můj syn to uměl v roce a od roka nenosil plínky. Jenže dnešní máma raději vymění plenu, protože něco dítě naučit, stojí čas. A ona ho chce mít pro sebe. Třeba pro svůj mobil. Dnešní mámy dětem ani pořádně neuvaří. Všechno jen ve skleničkách, samé konzervy. Přece i vaření je umění. Ženská, která se neumí postavit ke sporáku, žádná ženská není. To mi nikdo nevymluví. Gelové nehty, já bych řekla drápy. Některé ženské kvůli těm svým drápům nechtějí vařit, aby se jim ta umělotina nezničila. A že se zničí vztah, je jim ukradené. Umělé drápy, umělé prodlužování vlasů, odsávání tuku, to ty dnešní ženské zajímá. Že by měly své kouzlo, půvab či důstojnost? Potlačují svou přirozenost a nahrazují ji vyumělkovaností.

Lidi si dnes neumí říct nic hezkého. Ale všechno začíná v rodině, u mámy. Ta by si měla se svými dětmi povídat a uvádět je do života. Být jim příkladem, naučit je, aby si uměly života vážit. Dnes když něco nefunguje, hned se letí k psychologovi, který má zachraňovat to, co máma zkazila. Co máma svému dítěti nedala. A tím je láska. Obyčejné pohlazení, čas povídání před spaním. Z ženských se vytratila ženskost, protože se chtějí vyrovnat mužům. Ale to přece nejde, žena je od přírody jiná než muž. Vždyť to vidím na Márince a na Karlovi. Z Karla člověk cítí samce a z Márinky je vábivá samička. Když měla štěňata, jak ta byla na ně pyšná. Jak je učila, a když některé neposlouchalo, plácla je. Ale ty dnešní ženské, které vzaly emancipaci za nesprávný konec. Paní Lukešová má strach, že jejímu synovi jednoho rupnou nervy a nechá výtvarnicí výtvarnicí a najde si obyčejnou ženskou, která svým ženstvím zaplní domov. A výtvarnici akorát tak zbude uklízečka důchodkyně a studená postel bez muže...