Zoufalý stav školství

Motto "Poslouchej radu, přijmi i trest, abys byl napříště moudrý." (Šalomounoa přikázání, Druhá sbírka, 19.20)

Agresivita žáků, agresivita rodičů, organizovaná lenost, nesmyslné projekty, skleníkové prostředí, inkluze. Tak by se dal charakterizovat stav vzdělávání u nás.

Když slyšíme hlasy o tom, že ve školství chybí učitelé, přitom z pedagogických fakult vychází dostatečný počet absolventů, není se co divit. Kdo by se hnal někam, kde si může přivodit spoustu zdravotních problémů. Jistou formu slušné úrovně vzdělávání stále zajišťují gymnázia či úzce výběrové střední školy, ale to je asi tak vše. 

Současné školství nestojí na žádných základech, proto by nikoho nemělo vyvést z míry, že to v rezortu vypadá tak, jak to vypadá. Na školách vládne velmi často agresivita žáků i studentů, nelze být překvapen, když je vychovávají rodiče ve stejném tónu. Aby takovou mládež vyučoval člověk, jenž je mírného založení, je zahrávání si s ohněm. V našich školách to vypadá tak, že není nic neobvyklého, kdy dojde k napadení učitele žákem, případně jeho rodičem. A chtít kolikrát po vedení školy, aby se zastal napadeného pedagoga, může být jen nesplněným přáním. Kde to jsme, když školáci ubijí kočku, když šikanuji své spolužáky, když žákyně dá facku učiteli. Něco je v rezortu hodně špatně a to hodně špatně spočívá v tom, že se od žáků důsledně nevyžaduje kázeň a disciplína. . 

Když jsem chodila do školy, nikdo si nic takového vůči učiteli nedovolil. Ani když začínala učit na gymnáziu, nikdy jsem se nesetkala s agresívním chováním studentů. Protože ve školách se pěstovala disciplína, kdo ji porušil, byl přísně potrestán. Nikterak nevelebím komunisty, ale musím říci, že školství v předlistopadové době stálo na pevných základech, které nám Západ záviděl. Přijížděly k nám delegace z vyspělých zemí, aby se inspirovaly v zemi J. A. Komenského. Pominu-li komunistickou propagandu, která byla každému pro smích, pak se v našich školách dalo získat velmi kvalitní vzdělání. Bylo to tím, že vládla přísnost a že si nikdo vůči učiteli nedovolil nic takového, co se děje v našich školách dnes. Když jsem kdysi četla Hunterův román Džungle před tabulí, netušila jsem, že se něco obdobného bude odehrávat i u nás. Že budou učitelé musit čelit nevychovaným frackům, z nichž někteří se předhánějí v tom, jak zničí učitele, případně psychicky slabšího spolužáka.

Do rozbouraného školství se dostávají nesmyslné projekty. Např. v současnosti probíhá jakýsi projekt Šablony, podle něhož se mají žáci vzdělávat pomocí her. Toto by se dalo brát jako zpestření hodiny, ale určitě ne takto vyučovat a myslet si bláhově, že si žáci učivo hravě osvojí. Neosvojí. Když dojde na lámání chleba, když přijdou písemné maturitní zkoušky z češtiny či angličtiny, je zapotřebí znalost slovní zásoby, pravopisu, gramatiky. A taková znalost se získá důsledným procvičováním učiva. Projekt, jenž hlásá, aby se při vyučování hrály jen hry, je další stupiditou, která vnáší ještě větší chaos do škol, navíc spíše podporuje neukázněnost. Vezmu-li jako příklad angličtinu, pak musím říci, že znalosti žáků i studentů neodpovídají tomu, jak dlouho se jazyk učí. Jejich znalosti lze hodnotit jako podprůměrné, protože je na vině nejen jejich nesmírná lenost, ale i nevhodná metodika učitelů. Žáci povětšinou něco vyplňují v pracovních sešitech, třídy nejsou mnohdy rozpůleny, v praxi se setkáváme s tím, že se cizímu jazyku učí celá třída, čítající i více než dvacet žáků. Takovou výuku lze označit za davovou přednášku, je tzv. o ničem, lze označit rčením, že se vlk nažral a koza zůstala celá.

Skleníkové prostředí na školách, zejména základních. Doslova se rozbujel business s tím, že rodiče nevychovatelných a líných žáků si obstarávají pro své dítko rozličná potvrzení od psychologů, proč se jejich potomek chová, jak se chová, případně, že trpí tou či onou poruchou učení. Takoví žáci pak mají tzv. individuální plány výuky, což nesmírně papírově zatěžuje učitele. Žáci nejsou takto vůbec připraveni do běžného života, kdy zaměstnavatele nezajímá, jakými poruchami chování či učení dotyčný trpí, zajímá jej, jak se adept na práci umí zapojit do pracovního procesu. Jenže organizovaná lenost na základních školách činí své, mladí se do práce nehrnou a kolikrát se raději rozhodnou, že ani pracovat nebudou. Není žádná povinnost, proč by se tedy snažili. Zatěžují pak náš sociální systém..

Dalším ranou pro školství znamená inkluze, o níž ani netřeba hovořit. Je otázkou, zda prospívá handicapovaným dětem. Čemu bezesporu více přispěla, je další papírování, nedomnívám se, že by nějak zohlednila postižené děti. Možná je takovým lépe, když mohou být ve třídě, v níž jsou děti na stejné či podobné úrovni a při výuce se postupuje pomaleji, s větším individuálním přístupem ke každému žáku. 

Jít učit? Toť otázka vskutku shakespearovská. Jít pracovat do oblasti, která leží v rozvalinách, v níž panuje neřád, není pro každého...