Zloději na hřbitovech

V polistopadové době se se zloději roztrhl pytel. Jestli se dřív kradlo, nová doba přinesla zlodějům nové rozměry

Motto "Moudrý se bojí a odvrací se od zlého, kdežto hlupák se vypíná a cítí se v bezpečí." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 14.16)

Hřbitovy nemiluji. Snad je to tím, že babička zemřela v době, kdy jsem moc rozumu neměla, maminka mě od té doby brávala na hřbitov. A já se tam cítila stísněně. Žádné hry, ale zádumčivost hrobů, v nichž odpočívají ti, kteří tu s námi nejsou. Nikdy jsem tam nevcházela s lehkým srdcem, časem se vše zlepšilo, ale i tak. Chci-li pocítit melancholii, uvědomit si konečnost bytí na tomto světě, pak mi toto umožňuje návštěva hřbitova. Místo, kde bych se nikdy ničeho nenapila, ani bych žádného sousta nepozřela. Aspoň jedno pozitivum by pro mě hřbitov mohl mít. Něco jako redukční dieta, v níž bych nejen nepociťovala žádný hlad, ale rovněž redukovala jakékoli prožívání radosti. Protože hřbitov je místem, kde se lidé nesmějí. 

Moji prarodiče odpočívají na hezkém místě. Zpívají tam ptáci, stromy poskytují dostatek stínu, když jsou dny příliš slunečné a všechno kolem vysychá. Moje babička s dědou jsou uchráněni před jakýmkoli suchem, protože mohutná lípa je zárukou dnů, v nichž rty nejsou okoralé žízní. 

Na hřbitov vozím své rodiče, kteří tam provádějí pravidelný úklid. Jako malá jsem se mohla procházet, protože nepotřebovali žádnou pomoc. Dnes už je to horší. Ve věku přes osmdesát mí rodiče už nějakou tu pomocnou ruku potřebují, i když jsou na svůj věk velmi aktivní a zdraví. Nicméně vrátím-li se k dnům, kdy jsem mohla hřbitovem procházet, zatímco rodiče uklízeli hrob, prohlížela jsem si místa posledního odpočinku některých lidí. Nejvíc mě zasahovaly hroby, v nichž jsou uloženy malé děti. Třeba malý Vašík. Hoch, jenž zemřel v pouhých sedmi letech. A rodiče mu nechali postavit velkou hrobku, na níž dominovala postava chlapce v životní velikosti. Na první pohled pořízek. A vidíte, odešel do míst, z nichž není návratu. Jako dítě jsem postávala se zatajeným dechem, když jsem si uvědomila, že tak malý kluk zemřel. Že mu mohlo být jako mně, když jsem se před jeho sochou zastavila. 

Nikdy jsem neopomenula se jít na hochovu sochu podívat. Pokaždé jsem před ní stála a vše jsem měla v sobě stažené. Bylo mi jej neskutečně líto, bylo mi líto jeho rodičů, kteří se s ním museli tak brzy rozloučit. Jakou bolest prožívali, když odešel. Snad socha tohoto chlapce byla na hřbitově něčím výjimečná. Na některých hrobech bylo možno vidět sochy andělů, piety, ale člověka v životní velikosti neměl žádný z nich. Jen Vašík.

Jak dlouho tam socha mohla stát, nevím, ale bylo to být několik desetiletí. A teď zmizela. Už tam není. Stala se cílem nenechavých rukou. Co může někomu taková socha přinést, nepochopím. Vůbec nedokážu pochopit, že se na hřbitovech krade. To už jsme klesli hodně hluboko. Že někdo okrade seniory či dítě, je víc než hrozné. Ale že někdo okrade mrtvého? Že se někdo nestydí vlézt na místo posledního odpočinku a tam ukrást to, co zrovna potřebuje. Svíčky, květiny, věnce, sochy. Jak dlouho ještě potrvá, než se začne morálka v našem státě zvedat? Krade se ve velkém, krade se v malém, je kolem nás spousta zlodějům, jimž není nic svaté. Ani krást na hrobech...