Život jak jízda na horské dráze

Nevím, zda to mám ve svém životě jen já, ale můj život je srovnatelný s jízdou na horské dráze, přičemž se já odmalička vyhýbám pouťovým atrakcím. Proto mi asi můj Osud přihrál do života atrakci, jež není záviděníhodná...

Pády a vzestupy. Nebo také vzestupy a pády. Asi tak bych charakterizovala svůj život. A divím se, že po všech životních propadácích tu ještě jsem, a světe div se, nevypadám pod obraz. Toť asi jediný benifit z pádů, jimž jsem v životě musela čelit a stále čelím, přičemž vždy dopadnu na nohy, zvednu se, a aniž bych dávala světu na odiv zoufalství, v němž se momentálně nacházím, kráčím životem dál...

Synova svatba, i když se nakonec velmi zdařila, mě stála velké množství psychických sil, sil fyzických a to ani nemluvím o financích. Na zaplacení svatby jsem se nepodílela jen já, rovněž můj syn a můj ex. Nicméně na mně ležela veškerá příprava svatby, neboť syn žije v Norsku a bral si Brazilku. „Never more“ – nikdy víc, protože sňatek českého občana s cizinkou ze třetí země je tzv. na mašli. Nekonečné množství překážek, jež tu staví český stát, nejhorší překážky činí nejnižší státní úředník. Nejlíp se mi jednalo s církví, šlo o církevní sňatek, pan farář nemohl být lepší než ten, jenž syna a jeho snoubenku oddával. A k němu mohu přidat soudní tlumočnici/překladatelku z portugalštiny, neb se jednalo o mezinárodní sňatek, v Brazílii se hovoří portugalsky...to vše jsem zařídila. Zařídila jsem svatební hostinu, prstýnky, hotel, dýdžeje, kadeřnici, vizážistku...pekla jsem svatební cukroví...zkrátka toho bylo tolik, že jsem ani ne týden před svatbou kolabovala...Svatba se konala v sobotu, ještě ve středu rozhodoval nejnižší státní úředník o tom, zda obřad proběhne...Měla jsem nervy v kýblu, nicméně bylo vše odsouhlaseno. Ve čtvrtek jsme v mé malé kuchyni pekli tříposchoďový svatební dort, synovi jsem asistovala, v pátek jsme upekli jahodové řezy a třídili mé svatební cukroví do svatebních košíčků a vše odvezli do hotelu, kde se konala v sobotu recepce. V sobotu ráno jsem byla na odpis, obřad se konal ve 14 hodin v místním římsko-katolickém kostele. Měla jsem pocit, že už nic nezvládám, po kadeřnici a vizážistce jsem si vzala taxi a odjela na místo konání naprosto odevzdaná všemu, co mě čekalo. Oblékla jsem si krajkové pouzdrovky, které byly z celé svatby nejlevnější, protože jsem si je ušila sama. Byly a jsou opravdu krásné...mám-li přípravu na svatbu svého syna shrnout, byl to velký pád, kdy se mi těžko vstávalo ze země...

Synova svatba se rovná velkému vzestupu, protože byla opravdu nádherná, vše klaplo, já a mů ex jsme byli na svatbě nejstarší, většinu svatebčanů tvořili lidé ve věku mého syna a jeho snoubenky. Lidé povětšinou z českého show businessu, lidé, kteří jsou tzv. zvyklí pařit až do rána, ale tady se do rána nepařilo. Tancovalo se, hrály se společenské hry, které si pro nás připravil dýdžej, jedlo se a bylo dobře. Nesmím samozřejmě opomenout nádherného církevního obřadu, jenž připravil pan farář Radek Kuchař a soudní tlumočnice/překadatelka Julie Lukaštíková, všichni svatebčané byli doslova okouzleni z obřadu a provolávali „bravo“, i když šlo o církevní akt. Toť můj vzestup.

Abych se alespoň trochu zberchala po prožitých stresech, odletěla jsem na jeden ostrov v moři. Sama. Cestuji sama ráda, protože umím být sama se sebou. Mám tu výhodu, že se domluvím. Vzala jsem si s sebou knížku na čtení a učebnici francouzštiny, neb jsem pobývala na území bývalé francouzské kolonie. Bylo mi tam krásně. Pobývala jsem v bungalovu, bylo jen na mně, zda budu s někým chtít hovořit. Když cestuji sama, zpravidla se rychle spřátelím s hotelovým personálem, tady tomu bylo nejinak. Neprožívala jsem ani vzestup, ani pád, dobíjela jsem se, abych mohla opět fungovat...

Když jsem přiletěla, první, komu jsem zavolala, byli mí rodiče. Maminka mi sdělila, že tatínek umřel...Další pád v mém životě. I když mám o rok staršího bratra, tolik privilegovaného v naší rodině, on nechal vše na mně. Přiletěla jsem v neděli, v pondělí jsem odjela do svého rodného města a šla s maminkou do pohřební služby. A zas mě čeká jednání s matrikou, která mi sdělila, že na vydání úmrtního listu mají třicet dní...Nedávno zažitá hrůza se synovou svatbou je opět tady, pouze v jiném odstínu, ale opět tu koná nejnižší státní úředník...ale co nadělat. Jednou jsem se narodila jako dcera, druhorozená, zachovám se tak, jak se má. Svou maminku nenechám ve štychu, vím, že po tomhle pádu opět přjde vzestup, byť jen krátkodobý, ale přijde, můj život je jízda na horské dráze a mně nezbývá nic jiného než se této jízdy zúčastnit a nikdy nepadnout na kolena, vím, že vždy musím povstat a kráčet svým životem hrdě dál, nikdo nesmí spatřit můj smutek, mé zoufalství, dokážu se opanovat a rozdávat smích v těch nejhorších chvílích, tak jsem se narodila a tak i dožiji...