Ženy v černém

Zamyšlení ženy nad jejími někdejšími preferencemi, jež porovnává se současným stavem, proč došlo ke změnám toho, co mívala kdysi ráda.Jaký je její názor na přítomnost arabských žen u nás.

Motto"Zlo, jež jsem pod sluncem vídal, je omyl, k němuž dochází u mocnáře. Na vysoké místo se dosadil pomatenec, kdežto schopní zůstávají sedět dole" (Kazatel, Životní zkušenosti)

Vždycky jsem měla ráda černou. S manželem jsme prožili bouřlivé období depešáků, milovali jsme jejich hudbu, jejich styl a manžel se oblékal jako oni, zatímco já ne. Ale černou barvu jsem si pro své oblečení zamilovala a pořizovala si vše v tomto tónu.

Vždycky jsem měla ráda procházky v našem parku. Kdykoli. Hlavně v létě. Je jako stvořené pro procházky touto tichou zelení, jež vás svou hebkostí zklidňuje. Chodili jsme sem randit ještě před svatbou, já jsem sem pak ráda jezdila s kočárkem, když se nám narodila Simona.

Vždycky jsem měla ráda svou práci. Pracuji jako fyzioterapeutka a masérka. Líbí se mi pomáhat znaveným a nemocným tělům, líbí se mi hovořit s pacientkami, být jim jakousi vrbou a vyslechnout si jejich stesky a radosti. Hlavně stesky. S těmi se mi otvírají především.

V poslední době došlo a dochází ke změně toho, co jsem vždycky měla ráda.

Už se mi černá barva jaksi protiví. Ne že bych zavrhla Depeche Mode, ale oblečení v černém se mi zajídá. Díky ženám v černém. Jejich oděv je zahaluje od hlavy až k patě, mnohdy ani nevidíte do jejich tváře. Nerozumím jejich chování, kdy se svými dětmi posedávají v našem parku a nechávají po sobě spoušť.

Už se mi jaksi protiví procházet se naším parkem. Vytratila se jeho tichá zeleň a místo ní vidím uválená místa poničené trávy, deky, na nichž posedávají lidé, jejichž jazyk neznám. Náš park ztratil svou tvář. Díky ženám v černém. Ony zde se svými rodinami a dětmi halasí, všude odhazují odpadky, i když odpadkové koše stojí opodál. Ticho a hebkost byly vystřídány rámusem a špínou.

Už se mi jaksi protiví má práce. Díky ženám v černém. Přicházejí do mé ordinace a nedodržují stanovený čas. Přicházejí pozdě, aniž by se omluvily,vzniká tak kolem nich zmatek, protože nechtějí pochopit, že má práce je přesný harmonogram. Nerozumím jejich jazyku a ony se krom své mateřštiny horko těžko domluví. A tak namísto toho používáme své ruce a gesta. Nejsem jejich důvěrnicí, protože nemluvím jejich jazykem, a i kdybych mluvila, pak by mi to bylo k ničemu, protože veškeré jejich chování je o odmítnutí. Odmítnutí naší kultury, našeho světa, našich regulí.

Komunikace. Vše je v našem životě o komunikaci. Nejsem si jistá, jak naše město s ženami v černém a jejich rodinami komunikuje. Zda naši radní náhodou tak trochu nezaspali. Do městské pokladny proudí, dovolím si tvrdit, dost peněz na to, aby se naše město mohlo připravit na příjezd žen v černém. Třeba nechat vytisknout brožury s veškerými informacemi a pravidly, jež je nutno dodržet na území našeho města, vlastně i státu. Co je dovoleno a co ne. Aby se předešlo nedorozuměním. A také naše policie. V porovnání se svými protějšky v Německu, Anglii či USA naši policisté nepožívají příliš vysokého kreditu. Asi to bude v důslednosti a zásadovosti, a to jsou vlastnosti, které naše policie nemá, a řekla bych, že tyto vlastnosti rovněž postrádají naši politici. Ještě bych k těmto vlastnostem přiřadila disciplinovanost, s tou jsou, si myslím, naši představitelé rovněž na štíru.

S ženami v černém je to jako s výchovou dětí. Jestliže je rodič ve své výchově příliš benevolentní, nedůsledný a neumí se držet svých zásad, pak se mu toto těžko napravuje v případě, že ze svého dítka vychoval fracka...