Žebrající muž u supermarketu

Motto "Někdo rozdává a přibývá mu stále, kdežto ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 11.24)

Doba není člověku příznivě nakloněna. Rok 2020 se neodmyslitelně zapíše mezi nedobré roky v historii lidstva. Jeho příčinou je virus, jenž se do světa rozšířil z komunistické Číny a způsobil celosvětovou pandemii.

Zatím krizi tolik nevidíme, ale myslím si, že ji brzy pocítíme všichni. Zpomalil se hospodářský růst, někteří lidé přicházejí o práci, některé firmy a živnostníci nemohou provozovat svou činnost. A to vše se samozřejmě bude odrážet na koupěschopnosti lidí. Budou lidé, kteří budou mít stále hlouběji do kapsy, budou přibývat lidé na ulici.

Jestliže mě někdo na ulici požádá o peníze, zpravidla nikomu žádné nedám. Potřebuje-li někdo pomoci, musím dotyčného vidět, vědět, co potřebuje, pak se mohu rozhodnout, zda pomohu. Jako včera. Byla jsem nakupovat v supermarketu, což z duše nesnáším. Nelíbí se mi věčná podrážděnost i neochota, s níž se v obchodech setkávám. Jsem vždy ráda, když nakoupím a mohu jet domů.

Mám tedy nakoupeno, jdu k autu a tu mě osloví mladší muž se psem. Že prý už nemá peníze, aby mohl koupit jídlo pro psa. Jde o typické emociální vydírání, k němuž je pes použit. Pohlédnu-li na něj, vidím, že je trochu pohublý, ale srst má udržovanou. Odpovím muži, že peníze zásadně nedávám, ale jsem ochotná něco na zub psovi koupit. Muž souhlasí a ještě dodává, zda bych mohla koupit i limonádu. Na to opáčím, že pes snad pije vodu. Nicméně vše nakoupím, k nákupu přidám i mlsek pro psa, obloženou bagetu pro muže a síťku s pomeranči. Říkám si, že i muž z ulice nesmí zapomínat na vitamíny.

Když vše předávám, vidím šťastné psí oči. Poznal, že jsem mu něco koupila a vrtí šťastně ocasem. I já se usmívám, protože zvířata jsou mé druhé já. Muž mi děkuje a přeje mi hezký den. A já mohu odjet domů s příjemným pocitem, že jsem rozzářila psí oči. A psi dokáží tolik vyjádřit svou radost, stejně i smutek. Jenže včerejšek byl o šťastných očích a tak by to mělo v životě být.

Když už člověk jednou žije, měl by se snažit konat dobro. Neměl by být hluchý k těm, kteří potřebují naši pomoc. Velmi se mi protiví vulgární, svárliví a nesnášenliví lidé. Takové ze svého života vylučuji. Stejně i lakomce. Rodiče mě odmalička vedli k tomu, abych nebyla lakomá, závistivá či žárlivá. Abych se uměla podělit i s ostatními. Můj tatínek říkává, že lakomci by po sobě nejraději snědli vlastní lejno. Já bych k tomu přidala, že lakomci trpí zácpou, protože se ani s vlastním lejnem nejsou s to rozloučit. Jsou to lidé, kteří všechno to, co kdy rozdali, mají ještě doma. Nebývají v životě šťastní ani spokojení. A přitom stačí tak málo. Mohou to být rozzářené psí oči, které v člověku vyvolají pocit naplnění, smyslu toho, proč tu jsem. Že tu nejsem jen kvůli sobě samému, ale i kvůli i jiným, které mohu učinit šťastnými...