Žebrající matka potřetí

Motto "Zajisti své dílo venku, starej se o ně na svém poli a potom si postavíš i dům." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 24.27)

Některé ženy by opravdu zasloužily. Platí zejména o matkách, z nichž o některých mám však velké pochybnosti, proč si vůbec dítě či děti pořídily.

Nejsem si jistá, nakolik šťastný by dnes byl takový Karel Čapek, jenž upřednostňoval na ženách to, co je jim od přírody dáno. Jejich ženskost, umění vytvořit laskavý domov, být muži nablízku a být i dobrou matkou. Ale dnes tomu tak není. Některé ženy ve snaze vyrovnat se muži, se chovají bez jakéhokoli ženského šarmu. A k tomu se dá přidat i jejich slovník, jenž krom vulgarit rády prošpikují výrazy z angličtiny, aby šly z dobou. Přitom samotnou angličtinu ani zbla neovládají. Svou důstojnost, hrdost a něhu odsunuly kamsi do dáli, odkud snad nikdy nebude návratu.

Vrátím se však k problému dnešních matek. Setkáváme se s dvěma velkými extrémy. Buď se jedná o matky, které svým dítkům dovolí úplně vše, nenastaví žádné mantinely, kam smí dítě dojít, a pak se ocitají v bezvýchodných situacích, kdy v rodině vládne fracek. Druhým extrémem jsou matky, jež jsou rovněž na štíru s tím, jak se má dítě vést. A takovým příkladem může být žebrající matka.

Už potřetí v tomto roce jsem se setkala v krajském městě i ve městě, v němž žiji, s matkou, jež se pohybuje v místech, v nichž je velká koncentrace lidí. V očích pološílený výraz, v kočárku křičící dítě a k tomu matka, jež žebrá u kolemjdoucích peníze. Mě už takto oslovila celkem třikrát. Když se tak stalo poprvé, zpočátku jsem vůbec té její drmolině vůbec nerozuměla. Až pak mi došlo, že po mně chce peníze. Rázně jsem ji odmítla a stejně tak i učinil muž, jdoucí za mnou. O několik týdnů později jsem onu ženu potkala v našem městě. Opakoval se stejný scénář. Chtěla po mně peníze. To už jsem se neudržela a řekla jí, že by se mohla stydět takhle žebrat. Zvlášť v dnešní době, která nabízí spoustu možností, jak si přivydělat. Ale jak vidno, zřejmě se u nás najdou lidé, kteří se nad žebrající ženštinou smilují. 

V tomto týdnu jsem navštívila krajské město a koho u polikliniky nevidím? Žebrající matku s pološíleným výrazem v obličeji a v kočárku řvoucí dítě. Zatímco dítě již povyrostlo, matčiny způsoby se nikterak nezměnily. To už jsem se opravdu neudržela a řekla jí, co si o ní myslím.

Lidé, kteří žebrají na ulici, nejsou nic jiného než vyděrači. Zdá se, že je pro ně mnohem snazší zevlovat, případně bloumat ulicemi a žebrat peníze. Tito lidé jsou bez jakýchkoli zábran, ztratili veškerou důstojnost a jde jim jen o to, aby se jim dostalo nějaké té koruny, již zpravidla vymění za alkohol, cigarety či drogy.

Co může žebrající matka svému dítěti předat? Vlastní ubohost. Dá se tedy očekávat, že i z jejího dítěte vyroste budižkničemu, které nebude vědět, že ruce jsou od toho, aby pracovaly a ne aby nastavovaly dlaně kolemjdoucím a žebraly.

I já jsem se v životě ocitla v situaci, kdy jsem doslova počítala každou minci. Rozvedená matka s malým synem. Nikdy by mě nenapadlo, abych šla žebrat, abych třeba požádala své rodiče o výpomoc. Na něco takového jsem až přespříliš hrdá a moc dobře vím, že svůj životní standard si určuji sama. Nedostává-li se mi finančních prostředků, je jen na mně samotné, co s tím udělám. A to by si měli uvědomit všichni ti, kteří na ulicích žebrají. Oni si v podstatě mohou vyžebrat mnohem víc, než kolik si běžný smrtelník vydělá za jeden den. Jde o to takové lidi nepodporovat, neb je náš sociální systém natolik štědrý, že dokáže pomoci lidem, kteří se ocitli ve finanční tísni.

Už nejsem mladá, ale velice si cením toho, že jsem byla vedena k tomu, abych měla svou hrdost, svou důstojnost, abych se ve všech situacích chovala zejména jako žena. Toto dnešním mladým ženám i těm starším chybí. Místo něhy nechaly do svých životů vstoupit vulgaritu a hrubost, místo hrdosti nechaly do svých životů vstoupit ubohost...