Závody na lafetách

Závody na lafetách je výraz, který patrně vznikl v naší zemi v 80. letech. Má vyjadřovat období, kdy v rozmezí tří let umírali v Sovětském svazu vládci - starci.

Po sovětské okupaci žila naše země v sevření, které bylo násobeno komunistickou normalizací. Nevím, zda se u nás našel v té době někdo, kdo by miloval Sovětský svaz.

Přišla osmdesátá léta, na která vzpomínám jako neuvěřitelné panoptikum. V rozmezí tří let se v Kremlu vystřídali tři umírající starci. Brežněv (někdo jej přezdíval Březněv), Andropov a Černěnko. Tehdy jsem učila na gymnáziu, byla to mé první pracoviště po VŠ a zapsalo se ve mně jako nejlepší. Bylo to díky mým kolegům a kolegyním, kteří byli stejně jako já nečleny KSČ a měli velmi negativní postoj vůči Sovětskému svazu, protože nás okupoval. Někteří mí kolegové byli politicky neposlehliví a na gymnázium byli přeřazeni z jiného gymnázia. Komunistů na škole bylo pomálu, nemohli ani vytvořit stranickou buňku, museli se proto spojit s komunisty z vedlejší ekonomické školy.

Když zemřel Brežněv, začalo velké panoptikum. Tehdy to byla pro mě i mé kolegy zkouška, abychom zachovali poker face, když nás ředitelka svolala do ředitelny a tam nám sdělila, co se bude v souvislosti s pohřbem Brežněva dít. Museli jsme se velmi ovládat, abychom nepropukli ve smích, protože nás čekala velká šaškárna. Studenti uvítali Brežněvův pohřeb, protože to pro ně znamenalo, že některé hodiny odpadnou. Muselo se tenkrát jít do auly podepisovat kondolenční listiny a pak se celá škola odebrala na OV KSČ (okresní výbor komunistické strany Československa), kde se opět podepisovaly kondolenční listiny. Musel se předstírat hluboký zármutek nad odchodem člověka, jehož nikdo nerespektoval a z jehož upadajícího zdraví si celý národ utahoval. Brežněv nesl odpovědnost za okupaci naší země, proto jej lidi nenáviděli. Zemřel v roce 1982.

Po Brežněvovi nastoupil Andropov, ale ten se ve vůdcovském křesle příliš dlouho neohřál, neb zemřel už v roce 1984, rovněž coby vetchý stařec. Opakovala se stejná šaškárna. Tenkrát nám ředitelka nařídila, že až se spustí sirény, máme studenty vyzvat, aby povstali a uctili památku soudruha Andropopova. Učila jsem ve čtvrtém ročníku, když se sirény spustily. Zůstala jsem mlčet a své studenty jsem nechala sedět. Nedokázala jsem jim farizejsky nařídit, aby povstali, protože by to bylo proti mému přesvědčení. Ale co čert nechtěl. Najednou do třídy vlétl školník, pravá to ruka ředitelky a její hlavní informátor. „Jak to že nestojíte?“ houkl na mě. A já celá zcepeněla. Nebyla jsem schopná jakékoli reakce. Ale zachránil mě student Honza (dnes uznávaný advokát), který zareagoval velmi rychle. „Ale my už jsme stáli.“ „Tak to jo“, odpověděl školník a vypadl. Jak se mi tenkrát ulevilo, protože to byla doba nebezpečná.

Po Andropopovi následoval Černěnko, rovněž se zdravím na štíru, ten zemřel v roce 1985, odehrávala se další fraška, kterou si studenti tolik zamilovali a tolik se jí bavili. A z těchto let pochází výraz „závody na lafetách“, protože se lafety staly součástí politiky SSSR, tudíž i Československa. Byla to doba plná pokrytectví. Systém, jenž byl vnitřně naprosto prohnilý a prázdný a vyžadoval od učitelů a studentů rituály, kterým nikdo nevěřil.

Dnes žijeme v demokracii a já jsem za ni ráda. Za co ráda nejsem, je současná vládní koalice, kam se dostal bizarní slepenec hnutí SPD, které se spojilo s pidistranani Svobodných, PRO a Trikolory. Tento slepenec se ani netají tím, že nadbíhá Kremlu. Vůbec těmto lidem nerozumím a nechápu, jak někdo může v dnešní době uctívat Rusko po tom, co jsme z jeho strany zažili. Budu věřit, že tento bizár skončí v propadlišti dějin a s ostudou, protože si nic jiného nezaslouží...