Vzpomínka na tatínka

Můj tatínek by se v těchto dnech dožil věku 92, nicméně zemřel letos v srpnu. Ráda bych věnovala tento svůj blog jemu a jeho neúchvatnému boji proti komunistům.

Můj tatínek velmi ovlivnil můj život. Ráda bych se zaměřila na jeho pozitivní vliv.

Vyučil se jako radiomechanik a TV opravář u soukromníka pana Sommera v České Lípě. Myslím si, že mu jeho profese zajistila velmi slušný příjem. Svého tatínka si nepamatuji jinak, než že se domů vracel z práce pozdě. Maminka nikdy nepracovala, svého času tatínkovi pomáhala coby jeho sekretářka. V naší rodině jsme vždy měli telefon, maminka vyřizovala tatínkovi veškeré zakázky. S mým tatínkem jsme se měli vždycky dobře, finančně rodinu jistil, což nám někteří lidé záviděli. Myslím si, že snad díky komunistické diktatuře se závist jaksi zakotvila v našich vodách. Závist se tu díky komunistům zrodila a daří se jí i dnes.

Vzpomínám si, že tatínkovi nikdy nešlo o to, aby chodil oblečen dle poslední módy. Nosil tzv. tesilky se zadními kapsami, které bývaly plné peněz. Domů toho nanosil hodně. Nejen peníze, ale i naturálie v podobě žvýkaček a jiných věcí ze Západu. Maminka byla první v našem městě, která nosila tzv. šusťák, což byl hit let šedesátých.

Můj tatínek udával trend v naší rodině. Byl to on, kdo přišel s tím, že bychom měli navštívit Jugoslávii. Za vlády komunistů byla tato země pro mnohé lidi nedostupná, nicméně mému tatínkovi se podařilo vyřídit tzv. devizový příslib a my jsme mohli jako celá rodina Jugoslávii navštívit. Bylo to nesmírně krásné, navíc má maminka vše zdokumentovala kamerou, již můj tatínek také pořídil. Od toho roku jsme jezdili k moři každoročně. Přiznávám, že nám mohli jiní lidé závidět. Nikdo ze závistivců neviděl, že za vším, z čeho se může naše rodina těšit, je pracovitost mého tatínka.

Ke mně i bratrovi byl tatínek tak trochu nekompromisní. Jediné, co od nás očekával, byly výsledky ve škole. Byl to jeho sen, aby jeho děti vystudovaly VŠ. Bratr vystudoval medicínu a já filologii. Mít děti vysokoškoláky bylo opět něco, co vám lidé nepřáli, ba přímo záviděli. Ale já s bratrem jsme splnili tatínkova očekávání. Snad jsme mu chtěli vrátit to, že se vždy příkladně o rodinu staral. Nikdy nešel do hospody, nechodil domů opilý, nebyl k nám hrubý. Nikdy by nemohl mít za ženu ženskou, která je vulgární, kouří a pije. Takovou by bezesporu vyhodil. Tím nás bezesporu velmi determinoval. Snad díky jemu se ze mě nikdy nestala vulgární ženská a ženskou vulgaritu jako takovou budu vždy odsuzovat.

Krom toho, že mě i mého bratra motivoval k tomu, abychom vystudovali VŠ, si jej nesmírně vážím pro jednu věc. Nikdy nesouznil s komunisty, byl pétépák, proto do posledních okamžiků svého života s obavami sledoval politický vývoj u nás. To, že se tu ozývají komunisté, to, že jsou mezi námi lidé, kteří coby bývalí komunisté, možná i současní, zapomínají na minulost, co nám komunisté po roce 1948 připravili, bral jako varovný signál pro naši křehkou demokracii. S ohledem na vývoj naší politické situace po roce 1989, kdy někteří z nás dali hlasy takovým, jakým je např. Miloš Zeman či Andrej Babiš, můj tatínek říkával, že jsme „blbý národ“. Omlouvám se za tento výraz, budu věřit, že mi jej administrátor promine...

Ano, musím konstatovat, že měl můj tatínek ve všem pravdu, kdy poukazoval na „blbost“ našeho národa. A přidávám ještě následující. Mám za zlé Václavu Havlovi, že nezakázal komunisty. Nevím, jakou váhu má v současnosti lustrační zákon, zřejmě je tu jen proto, že tu je, ale žádnou platnost nemá...

Tatínek má výhodu, už tu není, nevidí, co se děje, nevidí, že česká závist tu stále panuje a k tomu lze přidat, že tu přibývají tací, kteří souznějí s komunistickými praktikami i komunistickou ideologií. Zřejmě některým Čechům už nic neříká rok 1948, 1968...asi jsme dle slov mého tatínka „blbý“ národ...