Vyslankyně

Povídání o učitelce, která je vyslaná do Bavorska, kde se koná setkání partnerských škol, jejím posláním je navázat partnerství s některými zahraničními školami, setkání se zahraničními kolegy jí přináší rozčarování

Motto"Nezáviď zlým lidem a nedychti být s nimi, neboť jejich srdce rozjímá, jak připravit zhoubu, a jejich rty mluví, aby potrápily" (Přísloví Šalamounova, Slova moudrých)

Píší se devadesátá léta. Bydlím na maloměstě, v němž se dusím, a učím na střední škole. Jsem tam teprve něco přes rok, ale i za tak krátkou dobu jsem svědkem nepěkných mezilidských vztahů a pletich. Ředitelka mě vybrala, abych jako vyučující angličtiny a němčiny jela do Bavorska na setkání partnerských škol z Evropy a USA. Mým posláním je navázat partnerství s některou ze škol ve Velké Británii, případně USA, v Bavorsku už škola svou partnerskou školu má. Nevím, zda jsem ten správný vyslanec, protože jsem od přírody hrdá a neumím se komukoli lísat a prospěchářství je mi vzdálené. Vím, že naše země v mnohém ztratila svůj kredit, ať již tím, že mnozí Češi v zahraničí kradou, nebo korupcí či skandály některých politiků, ale i přes tato nepříznivá fakta se stále cítím být Češkou a svou zemi nezatracuji. Vím, že jsem jen malou kapkou v moři, nicméně se svých zásad nehodlám vzdát a chci reprezentovat svou vlast co nejlépe, ať jsem kdekoli.

"Mohla bys toto vzít paní Schwarzové, že ji moc zdravím, měla bych tam u ní také něco mít," říká mi kolegyně a podává mi nějaký balíček. Krom tohoto osobního dárku vezu dárky oficiální, pro německou školu a pro školu v Británii. Jsou to nádherné publikace Prahy a našich hradů a zámků, k tomu dvě lahve becherovky a dárkové balení plzeňského piva. Mohu se tedy vydat na cestu do Bavorska, kde mám nejprve zavítat do partnerské školy a navštívit své dvě německé kolegyně. Frau Hildu Schwarz a Frau Gertudu Braun, dámy, které mají ve svém příjmení barvu a vskutku, jak jsem se mohla přesvědčit, se vybarvily. Cesta uplynula rychle a já přijíždím ke škole. V porovnání s našimi školami je tato o poznání vzhlednější, barevnější, ale stejně jako u nás tu panuje čilý ruch. Jdu nejprve do ředitelny, kde mě vítá ředitelka a ujímá se mě Frau Hilda Schwarz. Je chladná, odměřená, řekla bych něčím povýšená. Já zůstávám stejná, čili dodržuji normu společenského chování a rozhodně nemám v úmyslu jakkoli prolomit povýšenost této dámy. Jdeme do školní jídelny. Opět musím konstatovat, že vypadá mnohem lépe než naše a výběr jídel je rovněž pestřejší. Nedávám však najevo jakékoli překvapení, beru toto jako samozřejmost. Vím, že moje země má před sebou ještě hodně dlouhou cestu, aby vyrovnala to, co soudruzi komunisté zbrzdili. Ale i tak věřím, že se jí to jednoho dne podaří, ale bude to otázka jedné či dvou generací (tří, to snad ne). Po obědě následuje ubytování ve školních prostorech, Frau Schwarz mě pozvala na odpoledne na čaj o páté a já mám čas jen pro sebe. Mohu se projít městečkem, jenž je velmi malebné, upravené, zkrátka je v něm cítit německá pořádkumilovnost a preciznost. Venku je velmi chladno, není divu, pozdní podzim, který je předzvěstí zimy. Mrznu ve svém kabátku, máti by řekla utíkáčku, blíží se pátá a já jsem pozvaná na čaj o páté, nesu sebou dárek od zástupkyně  doufám, že jím snad svou hostitelku potěším.

"Pojďte dál, ale nepočítejte, že vám něco nabídnu, pozvala jsem vás na čaj," praví Frau Hilda Schwarz hned na uvítání. "Jsem pamětliva, že jsem byla pozvána na čaj a víc od vás neočekávám, děkuji za pozvání," odpovídám v ironickém tónu. "A abych nezapomněla, kolegyně vám posílá dárek." Frau Schwarz dárek přijímá a odkládá jej kamsi. Vede mě do obývacího pokoje. Jediný atribut této místnosti je teplo, a samozřejmě německá úhlednost, ale celkový dojem je kýčovitý. Můžeme tedy usednout k šálkům teplého čaje, na nějž se těším.Téma hovoru ponechávám na hostitelce, nechci se jakkoli vnucovat. Chlad, jenž jsem z ní ve škole cítila, setrvává, i když je pokoj příjemně vytopený. "Víte, já vám řeknu, že moje rodina žila v Sudetech, Češi pro nás byli vždy bordeláři, všude samá špína, nedalo se to nikdy srovnat s naší čistotou," uvede téma našeho hovoru. Slova, která ke mně plynou, jsou plná zášti a já si kladu otázku, proč jsem sem byla vyslána a proč naše škola udržuje partnerství s někým, kdo postrádá zásady slušného chování a kdo nás nemá rád. Raději jí do hovoru nevstupuji, nechám ji mluvit a doufám, že téma našeho hovoru změní. Změní a nezmění. "Můj otec byl důstojník SS a pracoval v koncentračním táboře Terezín, po válce jej popravili,"pokračuje dál má hostitelka. Cítím, že se naše konverzace dostává na velice tenký led. "Promiňte, ale váš otec nebyl jediný, kdo byl po válce popraven, musely k tomu být vážné důvody. Přijela jsem sem, abych vás pozdravila, děkuji za pozvání i za čaj, budu muset jít, protože se večer koná setkání a já bych se ráda připravila," ukončím s ní hovor a odcházím. Jestli bude i recepce v podobném duchu, pak nevím, jak ji strávím, zřejmě odejdu, protože jsem nepřijela, abych si vyslechla, jaký jsme hrozný národ a co se dělo s důstojníky SS po válce. 

Opravdu si myslím, že mě naše ředitelka moc nezná, když mě sem poslala, protože jsem se nikdy nikomu nepodbízela a nemíním toto jakkoli měnit. Cítím vztek, že jsem tady, cítím vztek, že zřejmě mým kolegům nevadí řeči, jež se mnou vedla Frau Schwarz, určitě nejsem jediná, komu vyjádřila svou nenávist k Čechům. Nikam se mi nechce jít, neumím si představit trávit čas s někým, kdo se bude nad naším národem povyšovat.

Dorazila jsem včas, protože dochvilnost je výsadou králů, že bych sebe považovala za´královnu? Přicházím na starobylou radnici, která se začíná plnit lidmi z Evropy i z USA. Každá škola má svůj stůl, já se rozhlížím, kde je ten náš, škoda, že tu jsem sama, určitě by bylo lepší, kdybychom byli alespoň dva. Na druhou stranu mě to tolik netrápí jako pocit, abych se nesetkala s někým, kdo nemá Čechy rád a kdo to dává ostentativně najevo. Usedám ke stolu a seznamuji se se svými spolustolovníky. Jsou z Francie a Holandska. Příjemní lidé, hovoříme o běžných věcech, jakými jsou počasí, cestování, práce ve škole, studenti. Mí zahraniční kolegové mi pomohli rozptýlit nepříjemné pocity z návštěvy u Frau Schwarz. Nicméně vím, že musím splnit své poslání a vyhledat kolegy z Velké Británie.

Podaří se mi najít stůl svých anglických protějšků. "Dobrý den, jsem Linda Nová a chtěla bych vás tímto pozdravit jménem naší školy a také vám předat od nás nějaké dárky," oslovím Angličany. Dárky přijímají, ale k hovoru se nemají. Nechci odejít a snažím se navázat hovor na to, jakou měli cestu, jestli je to jejich první návštěva tohoto městečka apod. Oni se nezdají, že by byli jakkoli nakloněni novému seznámení, také z nich pociťuji chlad. "Rádi jsme vás poznali, dovolíte, chceme pozdravit kolegy ze Švédska," ukončí se mnou hovor a já se tak vracím ke svému stolu s pocitem, že jsem jako vyslankyně selhala, protože se mi nepodařilo Angličany oslovit. Povídám si tedy se svými holandskými kolegy a dlužno podotknout, že jsou velmi přátelští a otevření. Najednou spatřím, že se k našemu stolu blíží jeden z Angličanů. Je ve mně jiskérka naděje, že přece jen s námi chtějí navázat kontakt. "Promiňte, že vás ruším, ale mohla byste mi prokázat laskavost? Jsem řidič autobusu a potřebuji mapu Prahy, chtěl jsem se vás zeptat, zda jste s sebou nějakou přivezla?" zeptá se mě vytáhlý Angličan, o němž jsem se domnívala, že je učitel. "Bohužel vás musím zklamat, žádnou mapu s sebou nemám." "To mě mrzí a děkuji." Odchází. Jediný, kdo projevil jakýs takýs zájem o Čechy, ale musím konstatovat, že je jeho zájem zištný. 

"Mohla bych vás pozvat k sobě zítra na dopolední svačinu?" osloví mě Frau Gertruda Braun v závěru recepce, z níž odcházím se smíšenými pocity a plným žaludkem. "Děkuji za pozvání, přijdu ráda," rozloučím se s ní i s ostatními a odcházím na internát. Převaluji se, nemohu usnout, jsem plná rozladění a zklamání. Mrzí mě, jak jsme jako národ zapsaní. Jak námi de facto jiné národy opovrhují, možná, že slovo opovržení je příliš silné, jemněji vyjádřeno, některé národy nás neuznávají a přitom si nemyslím, že by měli být o tolik lepší než my. 

Na dopolední svačinu k Frau Gertrudě Braun dorazím včas. Tato dáma je o kapánek vřelejší v porovnání se svou kolegyní Frau Schwarz. Usedneme v obývacím pokoji, je mi nabídnuta káva a zákusek. "Mám tady pro vás staré časopisy," překvapí mě Frau Braun. "Jaké staré časopisy? Nepotřebuji žádné, u nás časopisy také vycházejí, mohu si jakýkoli koupit, ale děkuji," uzemním ji. "Ale vaši kolegové si je vždycky berou, že aspoň nemusí nic kupovat, že se jim to hodí." "Děkuji ještě jednou, ale opravdu si nic takového nevezmu," odmítnu ji podruhé a pohled mi sklouzne na svázanou hromádku časopisů v němčině. "Mám tady pro vás ještě připravené boty a nějaké oblečení, co jsem vyřadila ze svého šatníku," překvapí mě má hostitelka podruhé. "Ale to musí být nějaký omyl, nepřijela jsem si sem pro oblečení, myslím si, že ho mám dost, přesto děkuji," opakovaně ji uzemním. "Vaši kolegové si pokaždé vzali úplně všechno, nechcete to někomu vzít?" nabízí Frau Braun. "Děkuji, ale nic brát nebudu." Konverzace umrzla, protože jsem nepřijala veteš. Nemáme žádné společné téma k hovoru, já se tak zvedám, abych mohla konečně odjet domů.

"Tak co jste nám přivezla?" zeptá se mě ředitelka v pondělí. "Pozdravy." "A kde máte věci? Nic vám nedali?" "Jestli myslíte staré časopisy, sešlapané boty a obnošené oblečení, tak to jsem nepřivezla." "My jsme s tím ale počítali, vždy je z čeho vybírat, pokaždé se někomu něco hodí, a aspoň ušetříme," dí má nadřízená. "To je mi líto, ale veteš do vlasti vozit nechci," odpověděla jsem jí a odešla. Mrzí mě, že si mí kolegové v Německu vytvořili nepěkný obrázek o učitelích u nás. Ale oni si tento dojem vytvořili na základě toho, jak se někteří učitelé prezentují a jak jim není proti mysli přijmout jakoukoli odloženou věc, protože je to zadarmo. Od té doby jsem už na žádnou podobnou služební cestu vyslána nebyla ...