Výpalné

Hluboká noc. Spíte velmi neklidně a nakonec se probudíte. Probudíte se, abyste zjistili, že to, co se vám zdálo...

Motto "Boháč se zdá sobě moudrý, ale nuzný, který má rozum, ho prohlédne." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 28.11)

Měla jsem pocit, že se zadusím, že mi srdce vyskočí z těla, tlouklo mi jak o závod. Už vím, jaké to je, když někdo říká, že má vysoký tlak, nebo mu stoupl tlak. Kdyby mě teď změřili, musela by mě odvézt záchranka. Protože jsem zažila hrůzu. Hrůzu z vydírání. Nebo také výpalného. 

Mám dobře prosperující firmu, malou farmu, na níž chovám kozy a z jejich mléka vyrábím sýry, jogurty a další mléčné výrobky. Firma nemá o zakázky nouzi, spíše člověk přemýšlí o tom, jak ji ještě víc rozšířit. Za vším je velká dřina a zase jen dřina. Kdo nezná, těžko pochopí, jaké to je, když podnikáte. Jednou jste se dali na vojnu a musíte bojovat. A když se vše začíná úročit, přijde rána. Jako blesk z čistého nebe. Ale i ten nevzniká jen tak. Nejedná se o pouhou náhodu, vše je v našich životech nějak naprogramované.

O mé firmě se ví, že má našlápnuto, lidé mohou jen závidět. Vždyť jsme v České republice, v níž se úspěch neodpouští. Nedaří-li se, lidé vám to přejí z celého srdce. Ale také vám z celého srdce závidí, když vidí, že jste na tom líp než oni. Ti, kteří se raději válejí u televize nebo u počítače a práce jim nevoní, vám asi závidí úplně nejvíc. Ale zpět k podnikání. Vše běží jak na drátkách, když se ozve návštěva. Dva muži, jejichž jména vám nic neříkají. A chtějí s vámi mluvit. Třeba jde o nové zákazníky, proč se s nimi nesejít. Jenže schůzka není o nových zakázkách, schůzka je o výpalném, které se po mně žádá. Výpalné ve výši deseti miliónů korun. Nejsem s to jakkoli zareagovat, nakonec ze sebe vysoukám, že s něčím takovým nesouhlasím, ať vypadnou. Oni vypadnou s tím, že uvidím. Nechávají mi na sebe kontakt, kdybych si to snad rozmyslela.

Najednou přišly dny, kdy nikdo zboží neodebíral, žádné zakázky, žádný odbyt. Až teď mi dochází, co znamená, když nezaplatíte výpalné. Můžete jako podnikatel skončit. A vám zbudou nezaplacené dluhy, a jediné, co vás může ještě v životě potkat, je návštěva exekutora. Dávám si vše do souvislostí a uvědomuji, že za mým citelným propadem bude návštěva vyděračů. Co dělat? Zavolat jim, že přistupuji na jejich podmínky, nebo skončit jako bezdomovec? Deset miliónů není malá částka. Nakonec jim zavolám. Muž v telefonu mi sdělil, že teď je cena o pět miliónů vyšší. Souhlasím, nic jiného mi ani nezbývá.

Ve chvíli, kdy pokládám telefon, se probouzím. Jsem jak zpitomělá a zprvu si neuvědomuji, kde jsem. Pak mi vše dochází. Byl to jen sen. Sen, při němž jsem zažívala hrůzu a děs. Jsem z toho tak vyšinutá, že vím, že už do rána neusnu. Hlavou mi šrotuje, zda se jednalo o živý sen, že takové věci se u nás mohou dít. Nebo je to jen odraz něčeho, co je výplodem mé fantazie. Asi bych neměla tolik číst. Nedávno jsem dočetla knihu Zlatí hoši od Martina Nezvala. A v knize se o výpalném píše. O ruské mafii u nás. Ale děj knihy se odehrává v devadesátých letech. To, co autor napsal, byla fikce? Nebo skutečný obraz doby? Ale jak se mi do snu dostala kozí farma? Zřejmě tím, že na naší bývalé chalupě je teď taková farma a my jsme se tam jeli před týdnem podívat. Do snu se mi propojily tyto dvě skutečnosti. Kniha a usedlost, která nám kdysi patřila.

Nemám žádnou prosperující firmu a ani bych o nic takového nestála. Měla bych obavy z toho, že třeba výpalné v naší zemi neskončilo. Že bych se i já mohla stát terčem něčeho podobného. Vydírání...