Variace na ledovou královnu

Zpověď ženy, seniorky, jež pracovala jako lékařka a dožívá svůj život ve svém velkém domě, její nejbližší na ni nemají čas

Motto "Ovocem svých úst se každý dobře nasytí, skutek rukou se člověku vrátí."(Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka)

To by můj nebožtík manžel Václav koukal, kdyby mě viděl, jak tu cedím slzy, které ne a ne zastavit. Pro Václava jsem platila jako žena bez srdce, někdy mi to dával znát, a když už se mu náš stav zdál nesnesitelný, ulétl s nějakou mladší sestřičkou, kterých se to na jeho oddělení hemžilo mraky a které mě tak rády zastoupily. O jeho láskách jsem věděla své, ale jednou jsme spolu uzavřeli sňatek a já jej nemínila rušit. Václav mě někdy nazýval ledovou královnou, ale nemohla jsem být jiná. Věřte, že opravdu ne. 

Maminka mi zemřela brzy a já zůstala jen s tatínkem, který pracoval jako středoškolský profesor. Za první republiky to bylo postavení, takového člověka si lidé vážili a já měla tu čest, že jsem se mu jednoho zářijového rána narodila. Na maminku si moc nepamatuji, ale s tatínkem mě spojovala pracovitost, věcnost, velká dávka racionality, vyučoval přírodní vědy. Vím, že mě velice miloval, ale lásku neuměl dát najevo. Bylo přece samozřejmé, že rodič má své dítě rád. Nebylo nutné o tom hovořit. Sentiment u nás neměl místo, já jsem to později rozšířila i o hudbu. Nepotřebovala jsem ji, vnímala jsem ji jako hluk a já tolik milovala klid. Moje práce byla natolik stresující, že jsem milovala ticho. Stejně jako sentiment, ani láska se u nás nepěstovala. Tatínek mě miloval, já jeho a nebylo o tom pochyb. Byla to daná, nezpochybnitelná veličina. V tomto směru jsem zůstala po celý život nevyvinutá. Nebo bych mohla říci, že jsem nedonošená, jsem nedonošená v lásce, ale neznamená to, že bych byla ženou bez citu. Neviděla jsem žádný důvod o svých citech mluvit, necítila jsem potřebu jakýchkoli něžností, svého muže jsem měla ráda a to mi stačilo. Ale jestli to stačilo jemu, o tom jsem nepřemýšlela. Přišlo mi to zbytečné, život se nežije každodenním cukrováním, život se žije každodenní realitou, a já život v této podobě přijímala..

Vystudovala jsem medicínu, bylo to moje svobodné rozhodnutí, ale vím, že jsem jím potěšila svého tatínka. Tak jako jsem byla já pyšná na něho, tak on byl pyšný na mě. Chtěla jsem léčit lidi, chtěla jsem přijít na kloub všem těm nemocem, které lidstvo trápí, chtěla jsem zachraňovat, chtěla jsem, aby neumírali zbytečně či předčasně. A k tomu, aby mohl někdo dělat takovou práci, musí umět potlačit své emoce, zachovávat chladný rozum, lékař musí umět ustát situace, v nichž se jiní hroutí. Moje práce mě pohltila, řekla bych, že jsem nejprve s ní uzavřela svazek na celý život a pak teprve s manželem. Navenek jsem působila chladně, odměřeně, ale uvnitř bilo mé srdce, bilo pro všechny mé nemocné pacienty, protože jsem se narodila, abych tu byla pro druhé.

Ovdověla jsem v padesáti, manžela postihl rozsáhlý infarkt, který ve svých dvaapadesáti letech nepřežil. Nemohla jsem si dovolit jakékoli zhroucení, protože byla na pokraji zhroucení naše jediná dcera Alena, která ten rok končila práva. Sice jsme si s manželem přáli, aby i ona pokračovala v naší lékařské praxi, ona však odmítla. Že chce být především žena a máma a ne lékařka, která nemá na svou rodinu čas. Nechala jsem ji při jejím názoru, ale v duchu si říkala, že taková soudkyně na tom musí být obdobně jako lékařka. Zůstaly jsme s Alenou samy v našem velkém rodinném domě o dvou podlažích. Každé podlaží skýtající dvě stě metrů čtverečních, každé podlaží pro jednu rodinu. 

Alena se po škole vdala. Přivedla mi představit Michala, stavebního inženýra. Na první pohled plachý člověk, přede mnou se snad nikdy svého ostychu nezbavil. Jako by ze mě vycítil, že ve skrytu své duše s dceřiným rozhodnutím nesouhlasím. Očekávala jsem, že si má jediná dcera vezme někoho z rodiny, jakou jsme byli my. Michal pocházel z rozvedeného manželství, žil jen s mámou, která pracovala jako kadeřnice. Nebyla jsem jen ledovou královnou, ale svým způsobem maloměstská, ani snoba jsem v sobě nezapřela. Nakonec jsem Michala vzala za vděk, protože bylo muže v tak velkém domě zapotřebí. Narodila se malá Hanička, kterou jsem rozmazlovala, viděla jsem v ní své druhé dítě a mým přáním bylo, aby vystudovala medicínu. Už jsem měla svou zavedenou praxi a doufala jsem, že ji jednoho dne Hanička převezme.

Nevím, nakolik bylo šťastné manželství mé dcery. Když o všem dnes přemýšlím, říkám si, že se v mnohém pomamila, je po mně. Panovačná, chladná, neumí dát najevo city. Michal toho snesl opravdu hodně, chvílemi jsem mívala pocit, že u nás platí jen za posluhu. "Dojdi, přivez, zařiď", tam jsme ho obě zařadily a víc nás nezajímal. Já měla svou práci, které jsem se ani po šedesátce nechtěla vzdát. A jak žili mladí? Hádky jsem neslyšela, ale Hanička mi občas něco prozradila. 

Čas tak rychle utíká, a Hanička, než se nadála, končila gymnázium a dostala se na medicínu. Po dlouhé době jsem se cítila šťastná, když ne moje dcera, pak moje vnučka zachrání tradici naší rodiny. Žila jsem nejen svou prací, ale i svou vnučkou, a jak se žilo mladým, mě přestalo zajímat. Důležité, že Michal udržoval dům, jak jsem si přála. Jsem nejen ledová královna, ale i sobec. Sobec, který bere ohledy jen na sebe a kterému uniká, že je něco v nepořádku. Michal onemocněl rakovinou. Nikomu nic neřekl. Až když musel nastoupit do nemocnice. Alena se hroutila, s Haničkou to bylo obdobné, a byla jsem to opět já, kdo vše držel, kdo zachoval klid a rozum. I když jsem lékařka, která se opírá o fakta, pak připouštím, že nemoci odrážejí stav naší duše. Za rakovinou může být pocit dlouhodobého smutku či křivdy. I když se Michal vždy choval korektně, nikdy se nebouřil, když jsme jej zasypávaly úkoly, muselo jej to ve skrytu duše trápit. Chovaly jsme se jako rozmazlené princezny z pohádky a brzy se  k nám přidala i Hanička. Jediný muž ve velkém domě se třemi ženskými, z nichž každá něco chce. A chce to teď. 

U Michala měla nemoc rychlý průběh a zemřel do půl roka. Alena těžko hledala síly všechno to zvládnout a Hanička přestala studovat. Jednoduše mi řekla, že na medicínu kašle, že poznala kluka, kterého má ráda, a chce žít obyčejný život obyčejné ženy, která se vdá, bude mít děti a hlavně nebude honit žádnou kariéru. Řekla, že nehodlá bydlet v našem domě, a jednoho dne se odstěhovala za svým milým do Prahy. Vzala práci v realitní kanceláři, ten její je obchodní zástupce nějaké firmy, a jak to vypadá, dobře si spolu rozumí. Ale nemají čas přijet. Zůstaly jsme s Alenou v domě samy. Měly jsme pocit, že na nás všechno padá, Alenu trápily deprese, komunikace mezi námi vázla. Oslavila jsem sedmdesátku a stále pracovala. Už mě práce unavovala, ale já si neuměla představit být doma. Měla jsem hrůzu z našeho domu, z něhož uniklo veškeré lidské teplo, bylo-li tam kdy jaké.

Po Haničce odešla i Alena. Seznámila se s jakýmsi doktorem z Prahy a jednoho rána mi suše sdělila, že odchází, že se mnou už dál žít nechce. Co jsem zasila, to jsem sklidila. Neuměla jsem dát své rodině lásku, znala jsem jen práci a oni se na mě ve finále vykašlali. Pracovala jsem do svých pětasedmdesáti, déle to nešlo. Zůstala jsem sama ve velkém domě, o němž jsem si kdysi bláhově myslela, že bude domem naší rodiny. Domem, v němž každý najde kus sebe. Zůstala jsem jako kůl v plotě, ale nepodléhám žádnému sentimentu, beru vše, jak přichází. Krom domu mně zbyly vzpomínky, jež na mě útočí a ze mě se občas stane nostalgická bytost. Prohrabuji se starými fotkami a snažím si vybavit, jak mi tenkrát bylo. Chodím na hřbitov, tam si povídám s rodiči, s manželem, se zetěm. Štěstí, že mě tam nikdo nevidí, že lidé nevidí, jak jsem dopadla. Lékařka, která zachraňovala jiné, zůstala sama a její jedinou záchranou je jí rodinná hrobka. Kamarádky nemám, na ně nebyl čas. Mám kolegyně, ale ty mají na rozdíl ode mě manžela, děti, nejsou samy.

Udělalo se mi zle, samota se na mě podepsala, snad ve mně hlodal pocit křivdy, že mě má rodina nepochopila, že nejsem ledovou královnou, že i já mám srdce. Mám rakovinu, jako měl Michal, ale nechávám si to pro sebe. Odmítla jsem jít na operaci, odmítla jsem chemoterapii, za dva roky by mi mělo být osmdesát, ale já už dnes vím, že se kulatin nedožiji. Umřu jako ledová královna, v níž tlouklo srdce, které neumělo dát lásku najevo, ale přesto milovalo. Jen její nejbližší to nikdy nepocítili...