Valentýnská

Motto "Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho a nenalezla." (Píseň písní, 2 - 3, Odvaha lásky, 3.1)

Snad názvem dnešního blogu neodradím všechny ty, kteří se stali zavilými nepřáteli února čtrnáctého. V mé rodině je toto datum celkem s povděkem kvitováno, neb se narodil nový přírůstek. Ale o tom psát nechci. Myslím si totiž, že tento únorový den může vhánět rozmrzelost a chmury v myslích mnohých z nás. Soudruzi měli Vítězný únor, kapitalisté si přímo rochní v komercializaci úplně všeho, žádný svátek jim není svatý, patří sem i den, kdy bychom měli všichni v pospolitě na sebe nahlížet zamilovanýma očima. Obzvlášť se to týká mužů. Pro ně kapitalismus nařídil 14. únor dnem, na němž se hojí všemožná květinářství, čokoládovny a obchody s dárky, v nichž muži kupují něco pro svou milou, již mají i občas rádi.. 

Únor bílý, pole sílí. Tuto pranostiku zná z nás snad každý. Jenže k bílým dnům a posíleným polím máme snad přidat i den, v němž mají být všichni zamilovaní až po uši. A když nejste, jak se asi můžete cítit? Proč se v našem kalendáři nepamatuje na singles,to jest na ty, kteří žijí ve své vlastní autonomii, mají své teritorium, ženy svůj chrámeček, v němž jsou jedinou bohyní? Nepamatuje se na singles, kteří milují především sebe a svou nezávislost, Socha svobody není jen v New Yorku, ale má ji mnohý z nás. A na to se v našich kalendářích žádný den nevztahuje. Asi bychom měli svůj rok nastavit o jeden den, mohl by se jmenovat Svátkem Sochy svobody, opět by mohl kapitalista dolovat z našich peněženek, neb by si singles dávali do trumpety.

Soudruzi to v dobách reálného socialismu dokázali pořádně roztočit též. To, když se slavil Den žen, což byl nejdéle slavící se svátek v našem kalendáři. Začal v březnu a táhl se téměř až do května. Všichni slavili, že tu jsou ženy, kterým byl dar z nebes dán. Aby nejen stvořily lidskou duši a život, ale aby se zapsaly i do našich kalendářů. Socialistické podniky a organizace si rezervovaly místa v restauracích či barech, aby se mohlo popíjet. Pilo se a veselilo, ženy dostávaly květiny, vzpomínám si, že jsme jednou dokonce od zaměstnavatele dostaly 40-ti korunový voucher do drogerie. Vzhledem ke skrovnému příjmu, pro mě čtyřicet korun československých byla částka, z níž se mi zatočila hlava. A já si za ni koupila prací prášek dovezený z Jugoslávie, voněl po jablku. Mohla jsem si pochutnávat na jablkách, cítit se jak Eva v Ráji, nejen ústa mi voněla po jablkách, bylo to i prádlo. Radost, která se mi vepsala do duše. Mám-li parafrázovat Vladimíra Párala, radovala jsem se nejen do rána. Ale jinak si myslím, že Den žen byl všeobecně muži odmítán, neboť málokterý muž je rád do něčeho tlačen. Davovou povinnost dokázala utlumit sklenka či sklenky alkoholu. Nikdo nemusel nic platit, vše se financovalo z fondů, do nichž patřila i oslava MDŽ.

O valentýnském nadělení můžeme konstatovat, že se jedná o něco obdobného jako o MDŽ. Je to den v kalendáři, který by snad všichni muži zavrhli. Sice žádné oslavy neprobíhají, žijeme přece v kapitalismu, jemuž někdy chybí lidská tvář, musíme se proto činit. A všichni zamilovaní vědí, že jim mohou lýtka zahořet nejen v únoru, že se tak může dít i jindy. "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat, pod sluncem není nic nového..." (Kazatel 1, Věčný koloběh, 1.9)...