Už se to blíží

Prázdniny pomalu končí a brzy začne škola. Daniel Hůlka ve své písni zpívá "už se to blíží" a já mu dávám za pravdu

Motto "Je pokolení, které zlořečí svému otci a své matce nežehná, pokolení, které se pokládá za čisté, ale není umyto od své špíny, pokolení, jež zvysoka hledí a přezíravě zvedá víčka, pokolení, jehož zuby jsou meče a jehož špičáky jsou dýky, aby požíralo v zemi utištěné a ubožáky mezi lidmi." (Přísloví, Menší sbírky, Slova Agúrova, 30.11, 30.12, 30.13, 30.14)

Ráno jsem zaslechla píseň, v níž Daniel Hůlka zpívá "už se to blíží." Ano, už se to blíží. Začátek nového školního roku. Nedá mi to, abych nemyslela na to, čemu opět budu muset čelit. A nejen já. I další učitelé, kteří se snaží zachovat úroveň českého školství, jež stále klesá. Jak dlouho bude klesat, aby dopadla na samé dno a od něj se pak odrazila k novým zítřkům? Když jsem kdysi četla Hunterův román Džungle před tabulí, tenkrát jsem netušila, že se stanu svědkem něčeho obdobného, co se dělo v románu. Amerikanizace českého školství. V souvislosti s tím, co se v našem školství děje, mě často napadá slovo amerikanizace. Obecnou češtinou bych tento stav nazvala "cochcárnou". Žáci  a studenti si mohou dělat, co se jim chce, zatímco učitelovy pravomoci mizí stále víc. Těžko se smiřuji s tím, když musím dennodenně vidět tváře dětí, které se vzdělávat nechtějí, jsou posedlé svým mobilem, postrádají základní společenské návyky a jejich budoucnost je nezajímá. Jsou zvyklé na všechno odpovídat "Nevím", což nejsem s to tolerovat. Taková odpověď zračí lenocha a lenost nepodporuji.

Neumím házet věci za hlavu, když pracuji, musí být moje práce znát, je mi vzdálené šlendriánství. Žijeme v kapitalistické společnosti, která je velmi tvrdá. Přesto se ve školách děje něco, co je v silném protikladu kapitalismu. Jestliže chce člověk v tomto společenském řádu obstát a být úspěšný, musí tvrdě pracovat bez ohledu na to, kolik hodin pracuje, musí být spolehlivý a plnit vše, co se plnit má. Přicházet s novými řešeními, být kreativní a flexibilní, to je, co se dnes počítá k dobrým vlastnostem.A přidala bych k tomu velkou dávku zodpovědnosti, sebekázeň, zdravé sebevědomí a vůli nevzdávat se. Jako sportovec. Škola vede žáky a studenty pravým opakem. Stále více zjišťuji, že jsou zjevné tendence vzdělávat mládež, aby se z ní stali slabí jedinci, vytvořit pro ně skleníkové prostředí, přičemž svět za okny školy hovoří o něčem jiném. Je zajímavé, že v předlistopadové době nebyla produktivita práce vysoká, lidé se naučili lenošit a brát jen peníze. Ale prostředí ve škole bylo naprosto odlišné. Tam se nikomu neulevovalo, nějaká potvrzení na všemožné poruchy se nenosila, a vzhledem k tomu, že nebylo tak velké množství středních a vysokých škol, museli žáci čelit konkurenci. 

Mám-li být ke svým svěřencům férová, pak jim rozhodně nebudu umetat cestičku, protože bych jen tak oddalovala situaci, kdy se žák či student setká s opravdovou realitou. Proč z nich vzdělávat slabochy,  kteří by si namlátili nos, až by vešli do světa, v němž se s nimi nikdo nemazlí. A vím, že jim toto musím sdělit hned na první hodině, stejně to tak budu interpretovat jejich rodičům. Neobávám se žádné inkluze a podobných nesmyslů, nemyslím si, že by měla inkluze ohrozit stav školství, které je už stejně v krizi. O dalšího slabého žáka navíc nemění nic na stavu, v němž se školy dnes nacházejí. Ministryni školství by mělo zajímat víc než inkluze skutečnost, kolik absolventů pedagogických fakult jde skutečně učit, protože procento je opravdu velmi nízké. Na to by se měla zaměřit a ne na nové a nové hlouposti, kterými se podílí na mizející úrovni našeho školství.

Zatím jsem to nevzdala, stále v sobě chovám naději, že svým přístupem někoho získám z řady lenochů, kteří tvoří většinu tříd. Jestliže je chci něco naučit, nemohu slevovat ze svých nároků. Vždyť si to vezměte. Myslíte si, že třeba takový pan Babiš by si přál zaměstnávat ve své firmě bandu lenochů, kterým jdou ruce dozadu? O takové nikdo dnes nestojí, a děti se to musí naučit co nejdříve. Že holubi nepřiletí, určitě ne pečení. Je smutné, když vidím, že děti pocházejí z prostředí sociálně neutěšeného, kdy matku spíše zajímá, aby si pořídila dítě s novým partnerem, a své další děti zanedbává. Je mi líto dětí, s nimiž matka migruje za svým partnerem, aby se s nimi posléze vrátila na původní školu. Jaký zmatek musí mít v hlavě. Ve škole, kde učím, je převaha dětí, která nevyrůstá v motivujícím rodinném prostředí. Vyrůstají z nich lidé, kteří jsou hloupí na život, jinak to bohužel nazvat nedokážu, protože rodinný vtisk je až příliš silný. Mohu těm dětem ukázat, že je možné žít i jinak, že je možné být úspěšný, ale je to za podmínek nelehkých. 

Každý máme v životě svou cestu. Jsme-li mladí, velice záleží na tom, čeho se nám ze strany našich rodičů dostalo. Dá se samozřejmě vymanit z rodinného prostředí a jít odlišnou cestou než tou, již žijí moji rodiče. Ale je to za cenu velkého odříkání, silné vůle. 

Co se mi na dnešní mládeži velmi nelíbí, je skutečnost, že mají zálibu ve zvrácenostech, kterých je internet plný. Na konci školního roku jsem svým žákům navrhla, že si můžeme pustit nějaké video. Oni na internetu našli deset nejzrůdnějších vědců, nevím přesně, jak se toto jmenovalo, ale bylo to o zrůdných pokusech. Například na právě narozených mláďatech. Sice jsem argumentovala tím, že to bude něco pokleslého, ale oni mě přesvědčili, abych se na to alespoň podívala. Když jsem viděla první minuty tohoto videa, ihned jsem to stopla s tím, že se na zvrácenosti dívat nebudeme. Oni se na mě zlobili, protože se jim to zdálo zábavné. Řekla bych, že z nich mizí cit, že se technika stále více podepisuje na tom, že dnešní děti nejsou schopny soucítit, vyžívají se ve zrůdnostech. Odkud to přichází? Základ je samozřejmě v rodině a mně se téměř dennodenně naskýtá obraz dětí, které jejich rodiče zanedbávají, nekontrolují jim jejich žákovské knížky, je jim jedno, v jakém oblečení jejich děti chodí do školy, jak se chovají, jak jsou vulgární a agresívní. Někde se to přece musely naučit. Kde jinde než doma. A když ne doma, pak v dětském domově. Učím bohužel děti, které se pro své rodiče staly nepotřebnou věcí, jež skončila v dětském domově.

Přes prázdniny jsem si báječně odpočinula. Načerpala jsem spoustu energie, přečetla hodně knih, z nichž mě nejvíce zaujala kniha Pevnost devíti věží od Akbara Omara Qaise. Román vypráví o osudech afghánské rodiny. Velmi zajímavé, když čtete, co všechno se v Afghánistánu dělo a děje, člověka až mrazí. Ale to, co mě naprosto zaujalo, je fakt, že rodiny v té zemi žijí pospolitě, děti jsou vedeny k úctě k otci a matce, k tomu, aby si dokázali všichni pomáhat. To je něco, co našemu světu chybí. Chybí nám úcta k rodině, neumíme si pomáhat, protože jsme na to zapomněli. Každý raději zaleze před svou bedýnku, s níž komunikuje, jež mu naprosto nahradila reálný svět. Dochází na slova Karla Čapka, který nás varoval před zneužitím techniky. A ono to je tady. Bude se vše odvíjet jako v jeho románu? Toť otázka, na niž bychom si měli umět odpovědět.

Průkopník anglického románu Daniel Defoe ve své knize Robinson Crusoe vytváří typ člověka, který svými vlastnostmi obstojí v kapitalistické společnosti. Nevnímám tento román jako dobrodružný, spíš jej beru jako poselství pro budoucí generace. Jestliže chci obstát v tržní společnosti, musím mít vlastnosti, jaké měl Robinson Crusoe. Když jsem se po letech vrátila do školství, abych stanula v džungli, jediné, co mi dává sílu zde setrvat, je to, že mým cílem bude vzdělávat Robinsony. Ne žádné slabochy, desperáty, protože o tom život není. Budu věřit, že se ke mně přidají i další kolegové, kterým není stav našeho školství lhostejný.