Umět si pomáhat

Motto "Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou, tím shrneš řeřavé uhlí na jeho hlavu a Hospodin ti odplatí." (Přísloví Šalomounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 25.21, 25.22)

Dnes víc jak jindy by člověk neměl myslet jen na sebe. Měl by myslet na druhé, na ty, kteří žijí na hranici chudoby. Protože těm se v této době žije o poznání hůř a lze předpokládat, že se jim bude žít ještě hůř.

Slovo banka si většinou spojujeme s peněžním ústavem. Ale může mít i jiný význam. Může být i potravinová. A ta je v těchto dnech velmi aktuální. Včera jsem se z rádia dozvěděla, že je možné přispět chudým lidem tím, že můžeme z některých obchodů nakoupit trvanlivé potraviny, drogerii nebo dezinfekční prostředky, a tyto pak odevzdat do nákupních košíků s označením "Potravinová banka." Když jsem přišla do supermarketu, viděla jsem tam dvě mladé ženy v zelených zástěrách. S úsměvem a děkováním přijímaly vše, co zákazníci koupili lidem, kteří žijí v tíživé finanční situaci. Sbírka je určena některým seniorům a matkám samoživitelkám. Byla jsem ráda, že mohu také svým dílem přispět dobré věci, protože tak by to mělo v životě být. Nemít na zřeteli jen sebe, ale umět se kolem sebe rozhlédnout a být nápomocen.

Sama jsem si nikdy nemohla stěžovat na to, jak se mi žije. Platí o době předlistopadové i té, která přišla po ní. Vím, že za mým životním standardem stojí mé vysokoškolské vzdělání i pracovitost. Vždy jsem toto přijímala s pokorou a vděkem. Ale je mi jasné, že ne každý měl a má štěstí jako já. Žít v úplné rodině, v níž rodiče motivují své děti k tomu, aby se dobře učily a dosáhly nejvyššího vzdělání. Ne úplně všem dětem se tohoto dostává. Mají smůlu ty, které se narodí do rodiny alkoholiků, gamblerů, lidí, kteří jsou na štíru se zákonem. Takové děti se zpravidla z marasmu své rodiny těžko dostávají, jejich život je problematický, některé z nich končí na okraji společnosti.

Chce-li někdo vidět, jak se tře bída s nouzí, měl by se jet podívat do vesnice, v níž jsou pochovány moje babička a prababička. Obec se nachází poblíž Frýdlantu v Čechách a působí zchátralým dojmem, což je patrné už ze samotného hřbitova, jehož opěrná zeď padá. Při své poslední návštěvě jsem tam mluvila s jednou místní ženou a mužem. Oba mohli být v cca mém věku, ale vypadali podstatně starší. Dva bezzubí lidé, kteří byli sice oděni, ale jejich oděv vypovídal o nuzotě. Žena měla psa, jenž byl bezesporu nemocný. Vychrtlý se špatnou srstí, místy olysalými místy. Při setkání s takovými lidmi člověk cítí naprostou bezvýchodnost lidského života. Žití ze dne na den, pouhé protloukání se svým bytím bez vyhlídky na jakékoli zlepšení.

Žijeme jen jednou. Neměli bychom se zamykat do sebe a valit jen tu svou rodinnou hroudu. Dokáže-li člověk pomáhat jiným lidem, dostává jeho život nové rozměry a smysl, proč tu je. Že tu není od toho, aby škodil jiným, pomlouval je a vyvolával sváry, ale je tu od toho, aby rozdával dobro. A s takovým pocitem se žije velmi dobře. I v této době, v níž se zdá, že je vše na draka, nemusí být vše špatné. Pomáháme-li jiným, zapomínáme na strasti, které v současnosti přináší koronakrize, i v tomto spatřuji smysl onoho biblického pomáhat bližnímu...