Učme se mít své děti rádi

Řekla bych, že je dost rodičů, kteří mají problém své dítě přijmout v podobě, jaké je. Mají tendenci do něj promítat svá očekávání

Motto "Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Nabytí moudrosti, 4.23)

Můžete být doktorem práv, univerzitním profesorem, nositelem Nobelovy ceny. Ale nic z toho vám nezaručí, že vaše dítě bude jednou to samé. Lidské geny jsou nevyzpytatelné a nikdo nemůže tušit, jak nevyzpytatelné budou v případě jeho potomků. 

Řekla bych, že mnoho rodičů se potýká s problémem, aby dokázalo své dítě přijmout. Jestliže jsme v životě úspěšní, očekáváme, že i naše dítě naváže na naši cestu. Jenže to může být mnohdy úplně odlišné. 

Sama jsem brala jako samozřejmost, že se mi narodí dítě, které stejně jako já vystuduje vysokou školu a bude v životě proplouvat bez obtíží. Mí rodiče brali jako běžnou věc, že se dobře učím, že jednoho dne vystuduji vysokou školu a budu schopná se uživit. Nic jiného nepřipadalo v úvahu. Naštěstí jsem se narodila bez jakýchkoli poruch a nebyla jsem ničím limitovaná. Musela jsem jen být pilná a poslouchat. Aby se to jednoho dne zúročilo.

Když dospějeme, přejímáme modely chování ze své rodiny, něco můžeme pozměnit, ale v podstatě kopírujeme to, čeho se nám v dětství dostávalo, způsob, jak nás naši rodiče vedli. Když se mi narodil syn, myslím si, že jsem mu odmalička poskytovala víc svobody a možnosti sám se rozhodnout, než jak tomu činili mí rodiče. Nicméně jsem stejně jako oni měla svá očekávání. Čekala jsem, že i syn si povede bezproblémově, až začne chodit do školy.

Jenže syn mě tzv. převezl, protože vůbec nekráčel v mých šlépějích pilné žákyňky. Navíc byl odmalička hyperaktivní a to mu způsobovalo jistou formu neukázněnosti, za niž de facto ani nemohl. Ale žádný papír od psychologů jsem mu neobstarala, musel se se svou živostí vyrovnat sám. Zatímco jsem očekávala stejné nebo podobné studijní výsledky, jaké jsem měla sama, syn mě rychle vyvedl z omylu. A já jsem s tím bojovala. Bojovala jsem s tím, abych dokázala přijmout svého syna ve skutečné podobě, než jakou jsem od něj chtěla mít. A tady je citlivé místo, v němž se střetávají ctižádostiví rodiče spolu se svým dítětem, které je od nich odlišné. Něčím obdobným jsem musela projít i já a teď, s odstupem času, si říkám, že bych dělala spoustu věcí jinak. Ale to je bych, kondicionál, který se liší od reality.

Dokážu se vžít do pocitů ambiciozních rodičů, kteří si přejí, aby i jejich potomek dosáhl vysokoškolského vzdělání. Jestliže se tak ze strany jejich dítěte nestane, prožívají určité zklamání, jsou příliš zahleděni do sebe, můžeme říci do své sobeckosti, aniž by byli s to připustit, že jejich dítě profiluje někde úplně jinde. Čím dřív si ´to rodič uvědomí, tím lépe pro něj. Svou roli tu hraje samozřejmě i škola, učitelé upřednostňují žáky, s nimiž nejsou problémy, ať již studijní, či kázeňské. Třídní kolektiv umí být pěkně krutý a umí zacílit na slabá místa spolužáka, který se od nich liší. Třeba tím, že je hyperaktivní, nebo je příliš pomalý a nestíhá si plnit své povinnosti. 

Nic není v životě jednoduché, život je tu od toho, abychom jej žili a uměli se poprat s potížemi, které před nás staví. Máme-li děti, musíme řešit spoustu nepříjemných situací, které nám jejich výchova přináší. Ale to, co je naprosto důležité, je umění přijmout svého potomka. Brát jej, jaký je, a nesnažit se do něj projektovat ambice, kterých jsme třeba v životě ani nedosáhli. Pak zmizí v rodinách napětí a místo něj nastupuje porozumění a láska. Protože přijmeme-li někoho i s jeho chybami, je to signál, že jej máme i rádi. A to je velmi cenné, zvlášť v dnešní době, kdy hraje prim konzumní styl života a peníze. 

Spousta rodičů si neváží toho, že má doma zdravé dítě. A že se mu nedaří ve škole nebo má potíže se soustředěním, je věc druhotná. Zdraví především a k němu patří i zdravé sebevědomí, které v dítěti vypěstujeme tím, že je budeme akceptovat v celé šíři. A kdo má zdravé sebevědomí, je na nejlepší cestě cítit se v životě dobře, je spokojený sám se sebou, umí si vážit sám sebe a totéž pak předává svému okolí.

Jestliže má některý rodič pocit, že je to s jeho potomkem k nevydržení, snad by jej mohla zklidnit skutečnost, že všechny děti dají pořádně zabrat, každé jinak, ale dá, proto není třeba propadat zoufalství. Důležité je zachovat klidnou hlavu, i když to bývá někdy velmi náročné.