Učíte-li pětiletého migranta česky

Motto "Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Rady a napomenutí, 3.27)

Člověk má dělat práci, jež ho těší. Rodiče mě vedli k tomu, aby mně práce přinášela uspokojení, abych se uměla postavit k jakékoli práci. I když už nejste mladí, neznamená to, že jste odepsaní. Jestliže jsou o vás dobré reference, firmy vás kontaktují samy, aniž byste se o to museli jakkoli přičinit. Musíte zkrátka vykonávat svou práci s láskou. A pak jde všechno samo.

Živím se hlavně angličtinou, ale mohu učit i češtinu pro cizince. Když je váš pracovní den hlavně o angličtině, rádi uvítáte změnu. A tou je pro mě čeština pro cizince. Učím lidi, kteří odešli žít do naší země, protože se v jejich zemi bojuje. Netrpím rasovou nesnášenlivostí, mohu učit lidi různé pleti i různého vyznání. Vidím, jak se žije migrantům u nás, musím proto velmi nesouhlasit s poněkud primitivní protimigrační rétorikou prezidenta Zemana a předsedy SPD Okamury. Bohužel se u nás najde dost lidsky hloupých lidí, kteří sednou na lep lživých slov, vyvolávajících strach. Ale o tom psát nechci.

Mým nejmladším klientem je malý Andreii z Ukrajiny, jenž už rozumí česky, ale neumí tvořit věty, jeho slovní zásoba je velmi omezená. Jak tedy naučit malého kluka naši rodnou řeč? Vsadila jsem na dobu, kdy jsem učila svého syna mluvit. Období do prvních tří let života dítěte. Četla jsem mu, vyprávěla, se zpěvem už to bylo horší, protože upřednosňoval Dádu Patrasovou nebo Petra Skoumala. Ale jinak se náš vztah rozvíjel na každodenní komunikaci a ono se to do jeho tří let zúročilo. Jako tříletý uměl vyslovit všechny hlásky, vůbec nešišlal a měl bohatou slovní zásobu.

Pokud jde o českou literaturu, můžeme se jako země pochlubit dlouhodobou tradicí, mezi našimi autory najdeme skvosty, zakladatelem literatury pro děti se stal Josef Václav Sládek. Máme velmi kvalitní klasické i moderní autory, není zapotřebí sahat k zahraniční provenienci. Pro Andreje jsem zvolila osvědčené. Petiškova Birlibána, což je kniha vhodná pro předškoláky. Nebyla jsem si sice jistá, jak knihu přijme kluk z odlišné kultury, nicméně jsem vsadila na to, co se se mému synovi líbilo, když chodil do školky. 

Když jsem přišla na první hodinu s Andrejem, začala jsem mu číst první kapitolu. Musím říci, že doslova slova hltal a očima mi visel na rtech. I když jsem měla v úmyslu přečíst jen první kapitolu, chtěl ještě další. A tak jsem přečetla i kapitolu o tom, jak Birlibán snídal a nechtěl si uklízet své hračky. Kniha měla úspěch. Andreii projevoval nadšení a mohli jsme si o Birlibánovi povídat. Vrátila jsem se zpět do dob, kdy jsem byla maminkou malého předškoláka. Synovi se kniha o Birlibánovi líbila a k ní se časem přidávaly další. Maxipes Fík, Mach a Šebestová, Povídání o pejskovi a kočičce, Dášeňka,  Broučci, klasické české pohádky...

Když učím pětiletého hošíka česky, vidím, že potřebuje to, co potřebují všechny děti. Potřebuje pozornost, potřebuje, aby byl přijímán a aby se s ním hodně povídalo a hrálo. Žádný tablet ani notebook nenahradí přímý kontakt tváří v tvář. K tomu úsměv, dovádění, pohlazení. A na to by měli pamatovat všichni rodiče. Jejich děti jsou obrazem toho, jak se u nich doma žije, jak spolu rodinní příslušníci komunikují, jaký prostor vyhrazují lásce. Vždyť láska je právě o přijetí druhého, o úsměvu, pohlazení, pochvale, o tom, najít si pro druhého čas..., což je něco, na co mnozí rodiče zapomínají, a to je velká škoda. Už nikdy se nevrátí čas, kdy jsme mohli svému dítěti předávat své bohatství.

Čeština s Andrejem mi přináší hluboké zážitky, protože vidím šťastné dětské oči, které vypovídají o tom, že se na mě těší. Pociťuji uspokojení ze své práce a vidím, kolik podob může mít život jedné obyčejné ženy s neobyčejnými životními příběhy...