Učím svou maminku být nezávislou ženou

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že se jednoho dne z mých rodičů stanou malé děti a já se budu o ně starat jako oni o mě. Ono se to de facto stalo.

Můj tatínek zemřel letos v srpnu, zrovna když jsem byla na dovolené. Jakmile jsem se vrátila, šly jsme s mamkou do pohřební služby zařídit vše, co je nezbytné zařídit s odchodem člověka na onen svět. Mí rodiče byli spolu sedmdesát let. Na každém z nich si cením něčeho jiného. Po svém tatínkovi jsem zdědila emocionalitu, pracovitost, odvahu, ctižádost, dobrodružnou povahu i to, že nestahuji kalhoty ještě před brodem. To on mě naučil, abych se v životě spoléhala jen a jen na sebe, abych nebyla nikdy lakomá a peníze se nestaly mým pánem, to on mi vysvětloval zrůdnost komunistické ideologie, protože on sám poznal, co to znamenalo být pétépák. Také mě učil, abych nikdy nikomu nezáviděla...Na druhou stranu musím uvést, že si doma vedl jako patriarcha, byl výrazně despotický a mamka mu musela slíbit, že zůstane po celý život ženou v domácnosti. Veškerá odpovědnost za obživu rodiny spočívala jen na něm, a i když na vše byl sám, dokázal rodině zajistit velmi slušnou životní úroveň, což nám samozřejmě lidé záviděli. Bohužel musím rovněž konstatovat, že on svým despotickým vedením rodiny mě velmi determinoval ve výběru partnera, přitahuji muže osobnostně podobné mému taťkovi, přitahuji muže, kteří mají tendenci mě ovládat třeba tím, že si jeden z nich např. nepřál, abych používala jakýkoli parfém, mluvil mi do účesů, ač on byl plešatý...Z takových vztahů vždy včas vycouvám, abych neplnila podobnou roli jako má mamka. Pro mě je svobodná vůle k životu nezbytná jako voda. Potřebuji ji a zároveň nechám každého, aby dle své vůle konal...

Ale vraťme se k mé mamince. Dnes je jí 88 let, teprve v tomto věku poznává, jak to chutná být v životě nezávislá, je to něco, co za svého dlouhého života nikdy neokusila. Já jsem její protipól, nikdy jsem nebyla na nikom finančně závislá, budu pracovat až do skonání věků, umím se za svou pracovitost odměňovat třeba tím, že cestuji po světě a velmi ráda cestuji single, umím používat peníze ke své radosti, něco ušetřím. Od ní jsem podědila kuchařské i cukrářské umění, to ona mě naučila šít, v poslední době si raději oblečení šiji sama, protože mám svůj vkus a styl, který v obchodech nenacházím.

Vím, že si moje maminka přála mít bankovní účet, aby nemusela spolu s tatínkem chodit každý měsíc na poštu pro důchod. On byl zásadně proti bankovnímu účtu, měl obavy, že by jej banka mohla snad okrást, zkrátka byl stará škola, která ráda viděla své peníze jako hotovost. Jednou z prvních věcí, s níž jsem mamce pomohla, bylo založení bankovního účtu. Dívala se na vše jako na velký zázrak, a když poprvé zaplatila platební kartou, viděla jsem na ní, jak je šťastná. V bance mamce zřídili trvalé platební příkazy, důchod jí teď chodí na účet a ona dostala v září poprvé výpis z účtu, jenž jí chodí poštou. Má z toho ohromnou radost...najednou zažívá život úplně jinak, než tomu byla zvyklá.

A teď ji učím, aby nechodila doma ani venku oblečená jako strašidlo, ale aby i ve svém věku dbala na svou vizáž, protože je to velmi důležité. Zlikvidovala jsem jí ze šatníků nenositelné „hadry“ a přiměla ji k nákupu něčeho, co z ní udělá zajímavou seniorku. A protože neměla žádné šaty, darovala jsem jí několik svých koktejlek, které jí sluší, protože si zachovala hezky štíhlou postavu. Vypadá v nich opravdu skvěle, nevypadá jako většina českých důchodkyň, které mají nadváhu, sotva někam dojdou a nosí to, co si koupí u Vietnamců, a chodí zásadně v kalhotech, v mutlácích, jak by řekla moje babička, již jsem v mutlácích nikdy neviděla. Uchovala si svou ženskost až do svého pozdního stáří...

Moje maminka je teď finančně nezávislou seniorkou a je se svým důchodem nadmíru spokojená. Nevím, kde populisté a rudí berou informace, že se českým důchodcům žije špatně. Finančně jsou na tom výborně, možná se jim žije špatně, protože se nezdravým životním stylem a leností se hýbat dobrali k přehršli zdravotních problémů...Toto není případ mé maminky, když s ní jdu ven, stačí mému tempu, dokonce se mi v supermarketu stává, že se mi ztratí, že má potřebu nějaké zboží sama vyhledat, a já pak pobíhám a hledám ji, kde je. Naše role se opravdu obrátily, z mé mamky je v určitých situacích malé děcko, ze mě se stala její maminka, jež za ni někdy nese veškerou zodpovědnost...

Dnes jsem ji jela navštívit, vzala jsem ji na shopping pro radost, což zažívá ve svém životě poprvé. Protože má opravdu velmi pěkný důchod, vedu ji k tomu, aby moc nešetřila, já i bratr jsme finančně zabezpečeni, nepotřebujeme, aby pro nás cokoli šetřila. Dnes jem ji přiměla, abychom zašly do knihkupectví, a ona si tam vybrala knihy, které tak ráda čte. Pak jsme zašli do prodejny s oděvy a já jí doporučila, aby si koupila velmi slušivý kabátek, jenž jí padne jako ulitý.

Moje mamka teď jako by celá rozkvetla, myslím si, že jí pocit finančně nezávislé ženy velmi chutná, a já si jen přeji, aby ještě dlouho mohla tento pocit zažívat, protože si toto zaslouží...

Život je velký dar, žít život je velké umění a já jsem se v současnosti stala pro svou mamku tou, jež ji tomuto umění učí. Nikdy není pozdě, lepší pozdě než nikdy...