Transplantace duše

Vyprávění mladé ženy, která se psychicky zhroutila, leží na psychiatrii, za jejími problémy je trauma z dětství, kterého se nemůže zbavit.

Motto "Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám, zachraň mě a vytrhni z rukou všech, kdo mě stíhají, aby mě jako lev rozsápal ten, který odvléká, a kdo by vytrhl, není." (Žalm 7, Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám)

Zhroutila jsem se. Psychicky jsem se složila, protože už jsem nevěděla jak dál. A přitom mám doma milujícího manžela, ročního syna, jsem vystudovaná lékařka, jsem snad i pohledná. A vidíte, nedokážu žít. Jsem uvnitř tak křehká a zranitelná, že stačí málo, a já jsem na hromadě. A co je za tím vším. Můj otec. Můj otec, který mi provedl něco tak strašného, že bych to nikdy nikomu neřekla. A tohle trauma mě uvnitř užírá, že si s tím nevím rady, i když jsem vzdělaná. Kdyby se dala transplantovat duše, věřte že bych do toho šla. Abych už nikdy nemusela prožívat to, co mě tak pronásleduje a nedovolí mi prožívat štěstí. Svou bolest umím pojmenovat, umím pojmenovat i to, co je za tím, ale je to ve mně. Jako bych měla pocit, že jsem v davu lidí, volám, křičím, otvírám svá ústa, ale nikdo mě neslyší, nikdo mým slovům nerozumí.

Pocházím z bohaté rodiny, můj otec podniká a platí v našem městě za nejbohatšího z bohatých. Máma je vystudovaná ekonomka, ale v tátově firmě nepracuje. To by se hádali. Stačí, co kolikrát člověk slyšel doma, a aby tihle dva spolu pracovali, to by se snad zabili. Dokáží si říct hrozné věci, ale na druhé straně dokáží vytvořit tak silnou koalici, kterou sotva kdo porazí. A oni vytvořili koalici proti mně. Od mého narození. Oni dva a já. Samotná. U nás se nikdy láska nepěstovala, máma je studená jak lednička, hrubý typ ženské, která nenechá na nikom nit suchou. Její vulgarita nezná mezí, ale vidíte-li ji ve společnosti, dokáže vyměnit masku chladné, úskočné zmije, a je z ní žena, s níž je příjemné pobýt. Doma a v práci je tomu však jinak.

Můj otec se se mnou vždycky rád mazlil. Už odmalička. Byla jsem jeho princezna se zlatými vlásky. Někdy mi bylo jeho mazlení až nepříjemné, ale to jsem tenkrát coby malá školačka netušila, že bude můj otec mým prvním partnerem v životě. Máma odjela do lázní a my s tátou sami doma. Já už chodila do prvního ročníku na gymnáziu, byl večer, já pomalu usínala, když mě probudily doteky. Doteky mého otce, který si ke mně lehl zezadu, objal mě v pase, přitáhl si mě pevně k sobě a pak. Pak se to stalo. Cítila jsem, jak do mě zezadu proniká, bolestí jsem vykřikla, ale on mi zakryl ústa. Nevím, jak dlouho to trvalo, měla jsem pocit, že je to nekonečné. Když skončil, jen mi řekl, ať se jdu opláchnout a ať se neopovažuji komukoli říct, co se mezi námi dvěma odehrálo. 

Otce jsem se vždycky bála, věděla jsem, že není dobré si s ním jakkoli zahrávat, ve městě platil a stále platí za člověka, který si uměl vyřídit účty s každým. Bylo mi jasné, že by si účty vyřídil i se mnou. Tenhle zážitek ze mě nikdo nikdy nesmyje a já se od té doby cítím tak ponížená, že si říkám, že už nikdy nemohu být šťastná. Že už nikdy nebudu šťastná, protože můj otec mi do mé duše zasadil ďábla, který mi nedovolí prožívat život. A abych se z toho nezbláznila, hulila jsem. Na gymplu jsem vytloukala večírky, kde se hulilo, mně bylo vše ukradené, já chtěla zapomenout. Hlavně že byla po ruce tráva a já se mohla zhulit tak, že jsem nebyla s to rozeznat, co je realita a co je blud. Několikrát mě domů přivezli policajti, ale otec vždy zahrál vše do autu. Abych z těch svých excesů vylezla bez šrámu.

Vystudovala jsem medicínu a na fakultě jsem platila za holku, která dá každému. Když dala svému otci, proč nedat těm dalším, kteří po něm přišli. Bylo mi to jedno, protože mi můj otec ukradl mou nevinnost. Ztratila jsem své ideály příliš mladá, jako bych rychle dospěla a mně zbyla jen prázdnota. I na medicíně jsem čas od času sáhla po droze. Bylo to silnější než já. Člověk si umí zdůvodnit, že vás to může zabít, ale nedokáže odolat vábení. V tom je droga silnější než jakékoli vaše předsevzetí. I když mě pokaždé trápily výčitky a já si dávala předsevzetí, že s tím musím skončit, moje vůle byla slabá. Nevím, jak dlouho by tohle trvalo, kdybych nepotkala Vojtu. Šla jsem v našem městě na koncert symfonického orchestru a hráli tam Rachmaninovova Adagio Sostenuto. Já seděla v první řadě, a když začal hrát klavír, cítila jsem, jak mnou tato krásná hudba prostupuje, jak mě jako by očišťuje, seděla jsem zcela fascinovaná a sledovala klavíristu, jenž svými prsty dokázal rozehrát zvláštní koncert v mé duši. Bylo to silné a krásné. Ona hudba jako by odplavila veškeré mé smutky, které se ve mně nahromadily díky tátovi. Po dlouhé době jsem se cítila dobře, zklidněná, ďábel někam zalezl a já si říkala, že už mě snad nechá být.

Vojtu jsem pak potkala v knihovně, kde pracuje jeho matka. Sám mě oslovil, ptal se mě, jak se mi líbil Kunderův Žert, který jsem vracela. A tím začala naše láska. Vojta je jiný, hodně se liší od mužů, kteří prošli mým životem. Ve všem jeho konání cítíte hudbu, kterou vystudoval na konzervatoři a které se i profesně věnuje. S Vojtou si člověk uvědomuje nehmatatelné, které je všude kolem nás a které činí naše životy krásnými. Prožíváte s ním kouzlo okamžiku, jeho hloubku, jeho prchavost a to vás nabíjí. Poznávala jsem s ním cosi nepoznaného, protože u nás v rodině se řešily jen peníze a lidi. A na medicíně to byly hlavně flámy, které jsem vytloukala a které ve mně vytvářely jen a jen větší prázdnotu. S Vojtou jsem se zklidnila, zklidnila jsem se pod něžností jeho prstů, které ve vaší duši rozehrají to nejjemnější pianissimo. Tohle jsem potřebovala, tohle mi pomáhalo zapomenout na sprostotu mého otce.

Když mě Vojta požádal o ruku, věděla jsem, že je jeho nabídka jen přirozené vyústění naší lásky. Rodiče se proti našemu sňatku postavili. Řekli mi, že si mě Vojta bere jen z prospěchu, že mě nemiluje, že za tím vším je z jeho strany jednoznačný kalkul, který ve své zamilovanosti nejsem s to poznat. Zranili mě a já měla pocit, že do mé lásky naplivali špínu. I přes to všechno jsme se s Vojtou vzali, rodiče na svatbu sice šli, ale žádné svatební veselí se nekonalo. Dusno, křečovitost, ironie. Po svatbě naši Vojtovi jednoznačně sdělili, že si nepřejí, aby k nim chodil. Já mohu, ale bez manžela, kterého mají za povaleče, člověka, který má těžkosti se zabezpečením rodiny.

Rozdvojená. Nebo taky mezi dvěma mlýnskými kameny. I když svého otce nenávidím a matku nemám ráda, přesto ve skrytu duše cítím, že jsou to mí rodiče a že bychom měli udržovat kontakt. Vnesli mezi mě a Vojtu velký klín, který nespravilo ani narození malého Vojtíška. Tím se vše vyhrotilo. V té době jsme rekonstruovali byt, naši mi nabídli, abych byla s malým u nich v domě, dokud nebude rekonstrukce dokončena. 

Svíčka ve větru. To jsem taky já. Nemám žádné své já a nechám se snadno zmanipulovat. A můj otec je velký manipulátor, kterému lze lehce podlehnout. V domě si pro mě připravil nejsladší slova, máma mu v tom čile napomáhala, rozplývali se nad malým Vojtíškem a postupně mě zpracovali natolik, že jsem jejich slovům uvěřila. Že je Vojta obyčejný nemakačenko, který se chtěl usadit do teplého hnízda a zajistit si tak dobrý životní standard. Že jediná cesta, jak všemu zabránit, je rozvod, zamezit malému, aby se s tátou vídal. Vidíte to, i přes své vzdělání jsem na vše přistoupila, podlehla jsem líbeznému tónu slov mých rodičů, v jehož podtextu se skrývá velká dávka jedu a falše.. Anebo jsem chtěla mít od všeho klid. Nic neřešit.

A tak jsem podala žalobu o rozvod, aby tak zavládl v mém životě mír, dá-li se to vůbec nazvat. Namlouvala jsem si, že rozvodem ukončím nějakou hroznou etapu ve svém životě. Vzdala jsem šanci, že bych mohla být v životě šťastná. Mí rodiče jsou schopni rozmetat úplně všechno, otec mě zničil už jako nevinnou holku a bude dělat vše, aby mě vlastnil. Abych nikoho neměla a byla jen s ním. A moje máma mu pomáhá. Sebrali mi Vojtíška a mě odvezli na psychiatrii, ať si mě tam nechají, než se vzchopím. Složila jsem se. Strašně bych chtěla za malým Vojtíškem, ale z nemocnice mě nechtějí pustit, že bych si mohla něco udělat. Brečím a nebo jen tupě zírám do stropu. Ztratila jsem zájem úplně o všechno. Vzpomínám si, že jsem kdysi viděla Schikanederův obraz, na němž byl stojící mnich na pláži a za ním moře. Z postavy mnicha jsem cítila velký smutek, při pohledu na něj mě až mrazilo. Ten mnich jsem teď já. Je ve mně temný smutek, který mě obepíná stále víc a já se jím jednoho dne zadusím...