Tohle už není domov

Pension pro seniory, nebo také domov důchodců, nebo také starobinec. Tyto domy se dají nazvat různě, ale jedno mají společné. Už to není pravý domov

Motto "Nechystej nic zlého na svého bližního, který s tebou důvěřivě bydlí." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Rady a napomenutí, 3.29)

Když se člověk posune do seniorského věku, nemůže uvěřit, že ta tvář, již vidí v zrcadle, je opravdu jeho. Vždyť to přece není možné, že by život tak rychle uplynul, kde jsou všechny ty dny, kdy jsem byl mladý. Vše v tom mém žití tak rychle odletělo a zbyla tu jen tvář plná vrásek, a tělo, které si hlavně po ránu dělá, co chce. Přece dřív mi to tak šlo. Ale dnes? Je tu Nový rok, a než se jeden naděje, už jsou za dveřmi Vánoce. A další rok nanovo a ještě rychleji.

Stáří k životu patří a měli bychom na něm vidět i hezké stránky. Jenže ne každému je souzeno, aby se mohl ze svého podzimu těšit. Někteří senioři se ocitnou v domově, kam ani nechtěli, ale ustoupili své rodině. Nechtěli by být na krku svým blízkým, proto raději do domova, jenž ale domovem už není. Někdo se v domě pro seniory ocitne z důvodů finančních. Neutáhne ze své penze byt, raději se jej vzdá a jako nejlepší volba vypadá dům, v němž končí všichni nepotřební. Někdy se hovoří o penzionu pro seniory, někdy o domově důchodců, někdy o starobinci. Jedno však mají tyto domovy společné. Vládne tu řád, vše je nalinkované, mohou tu panovat i nepěkné vztahy mezi lidmi, člověk tu ztrácí svůj život, na nějž byl zvyklý. V tomto domově je vše jiné. O to víc bývá horší, když se tam ocitne člověk sám a nikoho tam nezná. Staří lidé pozvolna dětinští, dokáží mezi sebou vést války a znepříjemňovat si tak dny, jimiž se blíží ke svému konci. Konverzace se točí podle jednoho tématu a tím jsou potíže s naší tělesnou schránkou. Mně bolí to a tebe zase tohle, na tyhle neduhy prý pomáhá osvědčená mast, již už moje babička používala. Hovory o nemocech neberou konce, někdy se mohou stočit na blížící se smrt, což může přispět k celkově pochmurné náladě. 

Na jednu straně se může zdát, že v domově pro seniory je o vše postaráno. Žádné starosti s nákupy, s vařením, vše připravuje někdo jiný. Dohlíží na vás lékař. Za vše zaplatíte téměř celým důchodem, platí mnohdy pravidlo, že vám z něj musí na měsíc zbýt deset procent jako kapesné. Není to na žádné rozhazování, ale přesto  různí prodejci pamatují na den, kdy senioři pobírají svůj důchod. To se pak v domovech konají tzv. hadrárny. Přijedou obchodníci a nabízejí cosi, co má být oblečením, ale ve skutečnosti se jedná o neprodejné hadry. A věřili byste, že někteří senioři toto koupí? Jen za cenu toho, že se potěší, že si něco koupili, i když velmi ohrozili své nízké kapesné. Celý měsíc před vámi a vy nemáte v kapse téměř nic. A od vlastních dětí nemůžete čekat, že za vámi přijedou a budou šustit bankovkami. Může tomu být naopak. Přijedou a třeba od babičky či dědečka něco kápne.

Jako malé děti. Tak se často chovají staří lidé. K radosti jim stačí maličkosti, stejně jako malým dětem. Oproti dětem jsou však v nevýhodě. Zatímco většina dětí může vyrůstat doma u svých rodičů, někteří senioři dožívají někde, co domovem není...