Technika do škol

Motto "Lenoch sáhne rukou do mísy, ale k ústům už ji nevrátí." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 19.24)

Zavést na ZŠ předměty, v nichž by si mohli žáci rozvíjet své manuální dovednosti, je velmi dobrá myšlenka. Není to však nic nového, to už tady bývalo.

Na těch našich děckách se stále víc podepisuje současný životní styl. Místo aby se hýbala někde venku, raději tráví většinu svého času se svým nejmilejším kamarádem. Mobilem či počítačem. To vše se pak výrazně projevuje na jejich hbitosti. Nejeden vyučující tělesné výchovy si stěžuje na to, že dnešní mládež je pohodlná, mnozí nezvládají to, co pro většinu mé generace problém nebyl. Kotouly, cvičení na nářadí, běh. Náš tělocvikář na nás velmi často řval "Hejbněte kostrou, vy lemry líné," a tak jsme se hýbaly, abychom mu stačily. Někteří rodiče dnešních žáků obstarávají svým dětem všemožná potvrzení, proč jejich dítko nemůže vykonávat to, či ono. Nemusí se jednat jen o tělesnou výchovu. Škála toho, proč se jde na ruku líným a rozmazleným dětem, je opravdu veliká. Velký business pro ty, kteří patřičné doklady vystavují.

Technika do škol. Nic nového pod sluncem. Když jsem chodila na základní školu, měli jsme předměty, kterým se říkalo dílny, pak práci na zahradě, hodiny vaření i hodiny péče o dítě. Všechno  praktické, což nás mělo vést k tomu, abychom si potřebné dovednosti dokázali osahat. Neříkám, že jsme byli ze všeho nadšeni, ale něco nám to dalo. Jenže dnes? Dnešní školáci si vozí své zadky v autech rodičů, bez mobilu nedají ani ránu, a pokud jde o to, něčemu novému se naučit, většina jich bývá velmi neochotná. Nejnadanější žáci základních škol odcházejí na víceletá nebo čtyřletá gymnázia, ti zbývající zůstávají v základním školství. Málokterý žák má představu, co chce jednoho dne dělat, ale většina z nich ví, že nechce pracovat rukama, že chce mít místo, které bude splňovat jejich finanční představy. To znamená, téměř nic nedělat, ale dostat za to nicnedělání hodně zaplaceno.

Zda zavedení techniky do škol splní očekávání, je velký otazník. Motivovat lenochy je práce ubíjející, již nikdo nezaplatí. Není pro učitele nic horšího než pocit, že musí každý den svádět boj s těmi, kteří hledají všemožné výmluvy na to, proč věci nefungují. Učím ženu středního věku, je to velká sportovkyně, která měla velký sen. Jít učit na základní školu tělesnou výchovu. Šla tam s velkými očekáváními, plná nadšení. Byla natolik bláhová, že si myslela, že svým osobním příběhem bude svým žákům dostatečně motivující. Opustila práci v soukromé sféře, aby přešla do státního, a vidí ten nebetyčný rozdíl mezi oběma sektory. A jestliže si myslela, že přinese nový vítr do školy, velmi se zklamala. Prožívá skepsi, nedokáže pochopit, proč se jí nedaří žáky pro tělesný pohyb nadchnout. Mnozí z žáků si nosí rozličné omluvenky, proč nemohou cvičit. 

Od nového předmětu technika se dá očekávat něco podobného. Jakmile zlenivělí žáci uvidí, že se po nich bude chtít, aby něco manuálně zhotovili, budou si počínat jako v jiných předmětech. Mnozí z nich si budou nosit potvrzení, proč nemohou vykonávat tu či onu činnost. Nebude za tím žádná porucha, ale obyčejná lenost něco nového se naučit. Smutné je, že rodiče těchto žáků se neslavně podepisují na nezodpovědném přístupu dítěte k povinnostem...