Tchyně

Vyprávění o seniorce, které je 82, má své zdravotní problémy se srdcem, nechce se pohybovat a tyranizuje celou rodinu.

Motto "Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat." (Přísloví Šalamounova, První sbírka)

Stáří. Čeká nás všechny. Všechny ty, kteří se ho ve zdraví dožijí. Přirozený běh našeho života až ke stáří, umírání a smrti. Smrt. Wolker ji nazval těžkou hodinou, které se nikdo nevyhne a které se někdo může obávat. Představa, že musí být stáří moudré, laskavé, je v nás ukotvená z pohádek či Babičky od Boženy Němcové. Všichni bychom si přáli takovou babičku mít, ale zpravidla zůstává jen u našeho přání, naší představy o laskavosti starého člověka. Jestliže člověk během svého života vykazuje i negativní vlastnosti, negativní chování, ty se ve stáří horší a se stářím karikují, navíc vše může být posíleno stařeckou demencí.

Spolu se ženou žijeme v malém domku poblíž krajského města. Ke spokojenosti by nám toho moc nechybělo, děti jsou již odrostlé a bydlí samostatně, máme dvě vnoučata ve věku tří let a také tchyni. Ženinu matku Emilku. Vzali jsme si ji k sobě, když ovdověla a těžko snášela samotu. Nemohu říci, že bych ji někdy zvlášť miloval, protože si vždy vedla velmi panovačně, tchán si s ní prožíval peklo na zemi, nicméně jsme neměli to srdce nechat ji samotnou. Věděli jsme se ženou, že si omezíme své soukromí, ale byli jsme na to připraveni.

Pracovně jsem často mimo domov, většina péče o tchyni tak leží na mé ženě, která se mi doslova ztrácí před očima. Svou ženu obdivuji, a když přijedu domů, je mi jasné, co se mohlo v mé nepřítomnosti odvíjet. Teď jsme v situaci, kdy si žena stěžuje, že už dál nemůže. Sama pracuje na místním úřadě, v práci se ani nezastaví, pak přijde domů a jí začíná druhá směna o poznání náročnější než její pracovní. Tchyně má sice problémy se srdcem, ale měla by se hýbat, chodit na pravidelné procházky a být zkrátka více činorodější. Jenže ona nechce. Čeká, až přijde žena domů, a její litanie mohou začít. Podezírá nás, že ji chceme otrávit, nechce jíst a raději si dá něco kupovaného, protože to dle jejích slov otrávené nemůže být. Kdykoli jí žena před jejíma očima něco uvaří, pak si tchyně stěžuje, že to žádné jídlo není. Buď bez chuti a nedosolené, nebo naopak překořeněné, že se to nedá jíst. Ničím se jí nelze zavděčit, vše je špatně jako za časů tchána. Máme zahrádku, mohla by tam být, případně něco nenáročného dělat, protože není tak nemohoucí, jak se dělá. Ale ona nechce. Nechce nic. Nečte, nechce se ani dívat na televizi, protože říká, že tam nic není, nemá žádné kamarádky, je to s ní velmi těžké. K lékaři ji vozíme, ten jí předepsal léky proti depresi, ale ona mu vynadala, že žádný blázen není. Léky neužívá, její psychika je čím dál víc agresívnější, je útočná a my si s ní nevíme rady. Žena vyčerpáním nespí, žije v neustálém napětí, co se bude doma dít, má vysoký tlak, bušení srdce a lékaři jí diagnostikovali žaludeční vředy. Tchyně Emilka oproti mé ženě jen kvete. Ale uvnitř je zlá.

Situace se u nás vyhrotila natolik, že jsem si práci upravil tak, abych mohl být doma dříve a pomoci ženě s tchyní. Teď ji mám na starosti já. Přijdu, vyslechnu její litanie, jak u nás děláme vše špatně, pak si vyslechnu, jak vše bylo lepší, když byla mladá, nechám ji zkrátka vymluvit. Když jí jídlo nechutná, nikterak to nekomentuji, vezmu ho a víc jí ho nenabízím. Nechám ji vyhladovět a mezitím ji přiměji, aby šla ven. Alespoň na zahradu. V tom jsem neústupný, protože vím, že jí pohyb prospěje. Stojí mi to hodně sil a diplomacie, v duchu soptím, nejraději bych jí zakroutil krkem. Ona se vzteká a nadává, ale já jí nepovolím. Obdivuji lidi, kteří pracují v domech pro seniory, protože to chce hodně trpělivosti a ovládání. Tchyni jsem si vzal na povel, protože chci jednak pomoci své ženě, která ze své matky onemocněla, ale také z toho důvodu, že i já jednou zestárnu, třeba budu stejně tak nesnesitelný jako Emilka a budu všem lézt na nervy. Žít dlouhý život, je to vůbec dobře? Nebo je lepší zemřít mladý, kdy ještě stáří nedorazilo. Toť otázka...