Takže mi bude zanedlouho sedmdesát

Sedmdesát. No potěš koště. Ale dalo by se to obrátit na 07, když může existovat agent 007, proč by nemohla existovat agentka 07? Z České republiky...

Když zalovím v paměti a vzpomínám na svou babičku Boženku, když slavila sedmdesátiny, dodnes ji vidím. Navíc můj tatínek vše natočil kamerou a já si takto mohu její sedmdesátiny pustit na rodinném filmu. Babička si připíjí s rodinou, na hlavě šátek, vlasy šedivé, zuby už nemá, ale používá zubní náhradu, již si dává na noc do skleničky. Má na sobě šaty a přes ně šatovou zástěru, v obličeji spoustu vrásek, ale vypadá šťastně i přes životní dřinu, kterou má za sebou. Nejdřív pracovala jako děvečka u sedláka, a když komunisté zabavili majetek statkářů a vytvořili družstva, pracovala babička jako dojička krav. A někdy se stávalo, že jézeďáci neměli ani na to, aby vyplatili družtevníkům měsíční mzdu. Babička pak to řešila tak, že chodila do lesa sbírat vše, co se dalo prodat na trhu, houby, borůvky...Na rozdíl ode mě se babička ve svých sedmdesáti provdala podruhé, manželstvím s bývalým ajznboňákem získala režijku, již využívala až do svých přesosmdesátin. Po ní a po své mamince jsem podědila kuchařské a cukrářské umění.

V porovnání s babičkou jsem na tom lépe. Jsem vysokoškolačka, tudíž jsem si dokázala zajistit velmi slušnou životní úroveň. Nejsem téměř šedivá a nemám zubní náhradu. Stejně jako ona nosím povětšinou šaty, mám v oblibě tzv. malé černé, neboli pouzdrovky. Šatovou zástěru nemám.

Můj Osud se se mnou moc nemazlil, ale on se také nemazlil s mou babičkou. Prodělala tyfus, rakovinu, její dvojčata jí zemřela, přesto nikdy na život nerezignovala. Asi jsem geneticky po ní. Postihla mě traumata, s nimiž jsem se musela vyrovnat, ale jsou ve mně zasutá, což neznamená, že se chci jimi ve své duši nimrat.

U nás se říká, že pokud jde o věk „Mladý může, ale starý musí.“ Někdo zemře mladý, jiný se dožívá úctyhodného věku. Nemyslím si, že by žena ve věku 70 měla myslet na zpopelnění či cvičit skok do rakve. Ne, takhle nelze věk chápat. Důležitá je vůle a chtít ze života vytřískat, co je možné. Neskončit s chodítkem, francouzskými holemi či bohatým chorobopisem. Aspoň takhle jsem si to ve svém mozku nastavila, protože když se narodíme, je náš mozek nastaven pozitivně, toto mu chci zachovat. Přiznávám, že neskáču radostí nad svým věkem, ale protože nikdy život nevzdávám, vždy mě napadne něco spásného. A proto mě napadlo kolo, žádné elektrické, ale klasické kolo šlapací, které jsem dostala dárkem od své devadesátileté maminky. Myslím si, že mě nemohlo napadnout nic lepšího.

I když téměř sedmdesátiletá, přesto velmi šťastná, co mi šlapací kolo přináší. Přináší mi hormon štěstí a po fyzické stránce cítím, jak mi dělá dobře. A protože bydlím v domě s nepřátelskými sousedy, nosím si kolo do druhého patra, z čehož plyne, že se věnuji i silovému cvičení, které velmi prospívá seniorům. Nejdřív jsem se musela rozjezdit na jednom velkém prostranství, teď už zvládám nákup s batohem...Paráda.

A pak je tu moje cestování. Loni jsem navštívila Dominikánu, třikrát Norsko, Kapverdy a Djerbu. Vše si financuji sama, protože mohu stále pracovat. A cestování přináší velké bohatství, asi největší ze všech...žádné přebujelé účty v bankách...rakev nemá kapsy, a proto tak žiji a život miluji. I jako agentka 07 z České republiky. Vřele doporučuji všem...I letos mě cestování čeká, rovněž plavání v moři kdesi na malém ostrůvku...