Tak trochu retro

Vyprávění o manželské dvojici, jež se v 80. letech vypraví autem na dovolenou do Bulharska, ale potká ji tam něco velmi nepříjemného, s čím nepočítá.

Motto"Zlý zaručeně nezůstane bez trestu, kdežto potomstvo spravedlivých bude ušetřeno" (Přísloví Šalamounova, První sbírka)

Letos léto nestojí za nic. Pršelo na Medarda a naplnilo se tak rčení "Medardova kápě čtyřicet dní kape." Na koupaliště se nedá jít a mně se chce vykoupat v moři. Jediná možnost je pro nás Bulharsko, Rumunsko vylučuji, protože prý tam každý chytne "mamajku" (průjem) a stráví celý pobyt na toaletě. Na hotel nemáme, neumím si představit trávit čas na toaletě v kempu, natož v rumunském. V Bulharsku mě nikdy nic takového nepostihlo. A chce se mi tam jet. Jenže Viktor nechce a já už do něj týden hučím, abychom tam jeli (jsme bezdětní, čili soudruzi nás nikam krom Bulharska nepustí, v úvahu připadá NDR, ale tam je taková zima, že bych se stejně nekoupala). "S Bulhary jsem studoval, jsou to takoví chachaři, líní a špatně se s nimi vychází, nikdy jsem je neměl rád," reaguje Viktor na mé vytrvalé naléhání. "Ale tys tam nikdy nebyl, krásné moře, čisté kempy a najíš se tam broskví, až tě z toho bude bolet břicho," nevzdávám se. Mám štěstí, po vydatném přemlouvání se Viktor přece jen ustrnul a řekl nakonec ano, ale nechal vše na mně. Že krom výměny peněz a ostatních věcí nesmím zapomenout koupit tažné lano.

Když jste provdána za akademického sochaře, který je na volné noze, nikde není organizovaný (myslím politicky, ani v ROH), pak z toho plyne, že musíte být ženou naprosto emancipovanou, musíte si umět se vším poradit a být v jistém směru kreativní. Zatímco můj manžel tvoří, já převážně zajišťuji ze svého příjmu obživu a na rozdíl od něj jsem musela aspoň vstoupit do ROH, jinak bych o práci přišla a těžko bych nějakou našla. Moc toho nemáme, ale nám to nevadí, protože nás spojují emocionální zážitky, které jsou neopakovatelné a já bych je ani za nic nevyměnila. Tím, že je Viktor výtvarník, je náš byt velmi vkusný, i když zařízený lacino. Ale je v něm teplo. Lidské teplo. A nápaditost. Každý, kdo k nám přijde, je unesen, protože je to něco jiného ve srovnání s uniformitou nábytku, který se dá sehnat na novomanželskou půjčku. Na cestu do Bulharska jsem si ušila pruhované kalhoty a plátěné šaty, protože bych si nekoupila hadry, které jsou v našich obchodech k dostání, jak pro maškaru. Ač nemajetní, oba vypadáme dobře díky oblečení, které vychází z mé dílny, jsem na to pyšná, že jsem tzv. prakticky kreativní.

Vyjeli jsme za deštivého počasí a déšť nás provázel přes celé území. Ale ani jednomu z nás to nevadí, na Viktorovi je hezké, že je povětšinou velmi dobře naložený a jen tak něco jej nevyvede z konceptu.  "Můžeš mi aspoň na mapě ukázat, kam až jedeme?" Ochotně mu před oči přistrčím mapu. "Těbůh, to je pěkná dálka, takže dneska dojedeme někam za Budapešť." Prší i v Maďarsku a je to celkem otravné. Ale jsou tady pěkné silnice, je tu čisto, to platí i obchodech, čisté a zásobené, ne jako u nás. Mají tu i zahraniční desky a nám se podaří koupit Pink Floyd a Beatles. Víc nechceme utrácet, musíme si nechat nějaké peníze na zpáteční cestu. 

Když přijedeme k rumunským hranicím, celníci jednoduše hranice zavřou a nikoho nechtějí do země vpustit. Musíme čekat, venku lije a my sedíme v autě a čekáme, až se Rumuni umoudří a pustí nás. Trvá to dvanáct hodin. Dvanáct hodin čekání kvůli něčímu vrtochu. Pak závoru otevřou a my můžeme jet. Cestou projíždíme Karpaty, nádhernou přírodou, ale jako by v ní dýchala tesklivá melancholie, kterou z kopců vnímám. Je tu spousta chudoby, žebrajících dětí, i dospělých, stačí zastavit a hned jsou u vás a žebrají úplně o všechno. Co jim můžeme dát, když sami toho moc nemáme. Snad nějaké sušenky či konzervu.  Rumunky jsou převážně oblečené v černém, a i když pravděpodobně mladé, jejich tváře jsou vrásčité, cítím z nich neradost a dřinu. Lidé tu bydlí v hrozných podmínkách, bída na vás odevšad hledí. Ve městech nás šokují několikakilometrové fronty aut, která jsou k sobě připoutaná řetězy, zprvu tomu vůbec nerozumíme, ale pak nám dochází, že stojí frontu na benzín. Jsme cizinci, máme tedy přednost (ještě v Československu jsme si museli koupit poukázky na benzín v Rumunsku, jinak by nám nic neprodali). Další fronty vidíme hned zrána před trafikami, lidé čekají na denní tisk. V obchodech téměř nic nemají, ještě horší než u nás. Stále prší, a když vjedeme na dálnici, čeká nás další překvapení. Dálnice je plná výmolů a hlubokých děr, navíc se tu volně procházejí krávy, řidič tady musí být opravdu ve střehu. Ale Viktora to nerozhodí, projedeme deštivým Rumunskem a někdy kolem desáté večer přijíždíme do Bulharska. Déšť ustal a nás ovane hodně teplý vzduch. Večerní obloha je plná hvězd v příslibu slunce dne příštího. Přespíme poslední noc v autě, chceme přijet k moři ve dne.

Následující ráno je opravdu žhavé, vymetená obloha a slunce pere od časného jitra. Oba se radujeme jako malé děti. I Viktor se zdá být veselejší, i když musel překousnout fakt, že jedeme k chacharům. Nasedneme, od moře nás dělí nějakých sto kilometrů. Před námi malý kopeček a tam se to stalo. Auto vydalo zvláštní zvuk a zastavilo se. Už nejelo. "Tak to budeme muset někoho zastavit, aby nás odtáhl do servisu, zkus někoho zastavit," řekne mi Viktor. Ještě že s sebou máme tažné lano. Máme štěstí. Staví hned první auto, stará volha. Já mu vysvětlím, zda nás může odtáhnout do nejbližšího servisu na fiaty. Pomůže nám bez jakýchkoli řečí, a my tak přijíždíme k moři s velkým problémem.

"Odkud jste?" ptá se nás vedoucí servisu. "Československa." "A dolary máte?" "Nemáme." "A německé marky?" "Ne, to nemáme." "Tak vás opravovat nebudeme," zní jeho ortel. Odvrátí se od nás, tím dá najevo, že s námi jakoukoli komunikaci uzavřel. Jsme rozpačití, necháme auto v servisu a jdeme alespoň hledat nocleh. Zkoušíme penziony. Tam se odehraje totéž, co v servisu. Ptají se nás, odkud jsme a zda máme západní valuty (šmelina a černý obchod panují jako u nás, lidé si mohou sehnat valuty jen od veksláků). Když vidí, že žádné nemáme, nemají pro nás žádné ubytování. Odcházíme tedy na pláž. Tam nás oslovují místní veskláci a ptají se nás, zda máme německé marky či dolary. Je to až otravné, ignorujeme je a raději se opalujeme a koupeme v moři (jediné atributy naší dovolené). Máme hlad, nedá se koupit nic k jídlu, nedaleko je jediný obchůdek, ale ten je zavřený, a když se konečně otevře, je tam příšerná fronta na chleba, toť zřejmě jediné jídlo, které se dá koupit. A nějaké pití. Jinak žádné ovoce ani zelenina, prostě nic. A hodně zvláštního zápachu, typického pro Bulharsko.

Protože jsme nesehnali nocleh, museli jsme počkat, až všichni ze servisu odejdou, a jít spát do auta. To trvalo asi pět dní. Každý den chodil Viktor za vedoucím servisu a prosil ho, aby nám auto opravil, protože to byla jediná cesta, jak se vrátit zpět domů. Bylo nemyslitelné auto v Bulharsku nechat, a poslat je domů po železnici bylo tak drahé jako pořízení nového. A na to jsme neměli. Nakonec se vedoucí servisu nad námi ustrnul, ale částka za opravu byla tak vysoká, že jsme museli zažádat o mezinárodní půjčku. Nikdo si neumí představit martyrium, které jsme museli podniknout, abychom půjčku dostali. Jet na naše velvyslanectví, sehnat v Československu ručitele, který byl z ministerstva zahraniční vyzván, aby se dostavil na notářství a tam podepsal ručení naší půjčky. V době, kdy neexistovaly mobily a internet. Trvalo to několik dní, kdy jsme nadále přespávali v autě, celý den trávili na pláži a do auta se vraceli až večer. Ale na střeše auta se nám usadila hrdlička, jež snad měla v této situaci symbolizovat naši lásku a pospolitost.

Auto nám tedy opravili a my se mohli jet ubytovat do některého z kempů. Smutné je, že nás nechtěli nikde ubytovat, nakonec se nám podařilo zakotvit v jednom velmi špinavém kempu, o jehož sprchách a zaneřáděných toaletách raději ani nemluvím, a my tam mohli několik dní pobýt. Broskve jsme tenkrát sehnali jen jednou. Když jsme si vystáli frontu, pak jsme si koupili i chléb, jinak tam nic neměli. Na Viktorova slova došlo, když označil Bulhary za chachary. Od té doby by nás tam nikdo nedostal.

Tak takhle se žilo za bolševika a nechápu, když si někdo přeje, aby se staré časy vrátily ...