Ta naše paměť vrtošivá

Motto "Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi." (Kazatel 1, Věčný koloběh, 1.10)

V tom našem životě je to stejně na draka. Sotva se jeden narodí, ani se pořádně nerozkouká a už je tu den, kdy by měl myslet na sepisování závěti. Ale jak má něco sepsat, když si mnohdy nemůže na nic vzpomenout. Za vším se zkrátka skrývá ta naše paměť vrtošivá.

Ten život tak rychle pádí, že v tom fofru zapomínáme čím dál víc. Může se tak stát, že naše generace nebude ztracenou, jak ji známe z amerických končin, ale bude celosvětově generací, jež trpí amnézií. Valí se na nás tolik informací, že se v nich doslova topíme jako ve vlnách oceánu, jen zaregistrujeme něco nového, přijde nová, ještě větší vlna, která spláchne naše snažení. Naše snažení být tzv. v obraze. Zatímco se technologie zlepšuje čím dál víc, odpovídá tomu i naše krátkodobá paměť, jež se zhoršuje až hanba.

Jak vám přibývají roky, zjišťujete, že si ani nepamatujete, co jste měli včera k obědu, ale pokud jde o dlouhodobou paměť, ta se nějak ostří, má stále víc přesnější kontury. Kolikrát ráno se mi stane, že si nepamatuji, kde jsem večer předtím zaparkovala auto, někdy pobíhám zmateně ulicí, dokonce propadám obavám, že mi auto někdo ukradl. Zatím jsem je vždycky našla, ale bude-li to takto pokračovat, jednoho dne auto nemusím ani najít. A nejde jen o auto. Zkouším si v kabince nové šaty, a když je jdu zaplatit k pokladně, zjistím, že nemám kabelku. A kde jsem ji nechala? V kabince. Naštěstí mi ji nikdo neuzmul. A když se k vetché paměti přidá takový Murphyho zákon, jenž praví, že to, co hledáme, zpravidla najdeme na tom nejposlednějším místě, může to jednoho přivést k pocitům, že se narodili, aby idiotem byl. Z vlastní zkušenosti vím, o čem mluvím.

Ale pokud jde o dlouhodobou paměť, velmi dobře mám uchováno, když jsem šla poprvé do školy. V zelenkavém kostýmku se skládanou sukní. Nebo první pohřeb v naší rodině. Babička v rakvi, obložená chvojím, v kostele hrající varhany, hořkobolná vůně macešek. Mohla bych si vybavit ještě mnohem víc detailů. Asi bude něco pravdy na tvrzení odborníků, že s přibývajícím věkem se dlouhodobá paměť vylepšuje, zatímco ta krátkodobá pokulhává čím dál víc, nevím, jakou berličku bude zapotřebí mít, aby tak nepajdala. Pojmeme-li ji jako sval, žádný sval nezakrní, procvičujeme-li jej pravidelně. Krom fitcenter, v nichž někteří z nás trápí svá těla, by snad měla vzniknout fitcentra pro naši paměť.

Naše paměť není samozřejmě jen o tom, zda si pamatujeme jména, či kam jsme si dali klíče, či dokážeme-li vést společenskou konverzaci bez toho, aniž bychom říkali, co jsme už říkali tolikrát. Naše paměť je hlavně o tom, kdo jsme. A dokud víme, kdo jsme, je to dobré. Jakmile tuto schopnost ztratíme, pak už to není jen o vrtošivé paměti, ale o hodně smutném konci našeho žití...