A nenechává je samotné náhodou i Váš syn ?

Musel přeci vědět, že si bere mámu s dětma.P.S. A rodinné vazby jsou podle mě v Brazílii možná trošku jinak vnímané ale podle mě silnější než momentálně u nás . (Mám tam část rodiny)

Milující matka by zavolala synovi a zeptala se, jestli nepotřebuje pomoc a jestli by se jim hodilo, aby hlídala vnoučata. Že se spolu nedomluví? Nevadí, žena nadaná na jazyky, která se ráda vzdělává, by si s tím poradila.

Nevím, která babička by se hrnula do hlídání "vnoučat", která nejsou její, navíc z úplně jiné kultury, a navíc by to znamenalo přestěhování do jiného státu.

Je tu potřeba opravdu něco sdělit, nebo jen na někoho ukázat prstem a říci - hle, jak jedná špatně.

Také napíšu jeden příběh. Bylo mi jedenáct let, cestou ze školy jsem vyzvedl pětiletého bratra ze školky (chodil jsem do stejné, učitelky mě znaly, takže s tím nebyl žádný problém). Dorazili jsme domů a tam od jedné do šesti vegetovali sami, protože otec jezdil jako pracovník filmu třeba na týdenní štace a matka na úřadě často končila v pět i později. Nikdy jsme nic nepodpálili, nepotřebovali asistovanou pomoc, neotrávili se, nezabili, nevypadli z okna a nezpůsobili si žádné zranění.

Takže mě napadá - vytváření onoho extrémního pocitu maximální bezpečnosti a hlídání každého kroku nás o to víc zbavuje nejen pudů sebezáchovy, ale i schopnosti se o sebe postarat. Námitka, že tehdy byla jiná doba je stejně platná jako když budete tvrdit, že tehdy byli lidé docela jiní. Nebyli a konečně si to přiznejme. Jen se nespoléhali bezmezně na sociální sítě a vyspělé technologie, zato neváhali používat vlastní rozum. Neříkám, že všechno nebylo idylické a nikdy se nic nestalo. Ale prožil jsem dětství bez toho, abych byl pod neustálým dohledem - a úspěšně ho přežil.

A docela na závěr - jste, jak píšete ve svém miniprofilu - zastánkyní svobodné vůle člověka. Proč ji tedy upíráte Vaší snaše?

Děti ve věku tří a čtyř let jsou opravdu něco jiného.

Není to tak dávno, co zde paní Vlachová v souvislosti s návštěvou Kapverd uvedla, že se vrhá s nadšením na portugalštinu. Její neochota zlepšovat svoje jazykové schopnosti s rodilými mluvčími dokonce v rámci rodiny mi přijde s tímto tvrzením poněkud nekonzistentní.

Učit se portugalsky a odjet na půl roku do Norska, jsou dvě hodně odlišné věci.

Ale rozumím tomu, že ne každý má buňky na to, to rozlišit.

Myslím, že to je záležitost syna který jistě svou manželku z Brazílie miluje už to dokázal tím, že si vzali děti k sobě. A jak se autorka blogu už několikrát zmiňovala syn je v Norsku úspěšný a určitě si s tím problémem poradí aniž by se svěřoval cizím lidem. Nejde v článku spíš o problém snacha versus tchýně .

Pokud jde o ty imigranty, nestačí jen to, že se v hostitelských zemích budou chovat podle jejich zákonů. Také musí akceptovat, že tyto země nejsou nafukovací a nemohou přijímat imigranty donekonečna, i kdyby mělo jít o samé Mirky Dušíny. Některé hostitelské země už to začínají chápat.