Střet dvou kultur

Nejsem rasistka. Netrpím rasovou nesnášenlivostí a dokážu pochopit lidi z třetího světa, kteří přicházejí do Evropy za obživou. Ale má to jedno velké ALE. Tito lidé musí respektovat zákony a pravidla žití v dané evropské zemi.

Nenamítám nic proti tomu, když přijde člověk ze země třetího světa žít do Evropy. Ale je tu z mé strany, a nejen z mé strany, jedna podmínka. Přistěhovalec zde musí získat legální pobyt a respektovat zákony země, v níž mu byl uznán legální pobyt. Nesmí docházet ke konfliktním situacím, kdy se imigrant nechce přizpůsobit a prosazuje to, na co je ve své zemi navyklý.

Uvedu příklad z vlastního života. Můj syn si v červenci 2024 vzal Brazilku. Uzavřít sňatek nebylo vůbec v ČR lehké, bylo zapotřebí dodat spoustu dokumentů. Oni nežijí tady, žijí v Norsku. Snacha nechala své dvě malé děti, dceru ve věku čtyř let a syna ve věku tří let v Brazílii. Nás Evropany by taková matka překvapila, nicméně v Brazílii je to nastavené tak, že se tam o děti vždy někdo postará. Starala se o ně jejich šedesátiletá babička. Snacha si nakonec více než po roce obě děti do Norska přivezla. Probíhá řízení na imigračních úřadech, které mají rozhodnout, zda děti i matka splňují náležitosti, aby mohly v zemi pobývat. S tím souhlasím. Řízení probíhá několik měsíců, přičemž snacha chodí do práce. Pracuje jako uklízečka, protože nehovoří norsky, pouze špatnou angličtinou. Oceňuji na ní, že nevysává sociální systém. Ale je tu jedno velké ALE. Snacha nechává své malé děti doma bez dozoru několik hodin po dobu, kdy je ona i můj syn v práci. A děje se tak opakovaně. Nespatřuje na tom nic divného, protože v Brazílii je toto možné, tam se vždy najde někdo, kdo na děti dohlédne. Jenže v Norsku tomu tak není. Tam jsou děti samy. Neumím si představit, kdyby k něčemu došlo a děti by potřebovaly pomoc. Žijí v rodinném domě, který není v těsné blízkosti jiných rodinných domů, navíc děti mluví jen portugalsky. Domnívám se, že z pohledu našeho rodinného práva dochází k opakovanému zanedbávání péče o děti ze strany matky, protože je vystavuje nebezpečí. A toto jsem jí i sdělila. Napsala jsem jí, že není možné nechávat děti bez dozoru, že děti potřebují její péči a že jsou v podstatě v dennodenním ohrožení. Snacha toto nepřijala, prosazuje to, na co je ze své země uvyklá. Nechává děti bez dozoru.

Toto je jen malý příklad toho, kdy dochází ke střetu kultur. Tento střet může vyvolávat konfliktní situace, neporozumění. Myslím si, že můj názor, jak se má matka chovat, není nesprávný. Milující máma nikdy nevystaví své dítě nebezpečí, ba naopak. Milující máma poskytuje svému dítěti ochrannou náruč, své objetí, umí mu naslouchat a je tu vždy pro ně...