Starý Poláček

Vyprávění o seniorovi, jenž nečekaně zemřel po necelém roce, kdy mu zemřela žena, povídá se, že je za jeho smrtí Romka

Motto "Řeči klevetníkovy jsou jak pamlsky, sestoupí až do nejvnitřnějších útrob." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými)

Tak starý Poláček už to má za sebou. Nebylo mu ani šestašedesát, což je věk, kdy ještě zpravidla lidé neumírají.

Před necelým rokem pochoval svou ženu, o kterou se příkladně staral. Nikdo přesně neví, jakou chorobou trpěla, ale prý se jí rozpadala páteř, nefungovaly jí ledviny, měla toho mnoho. Člověk ji téměř neviděl, protože byla upoutána na lůžko. Přijížděla za ní jen sanitka, jež ji odvážela do nemocnice. Poláček o ní pečoval. Kolik let? Snad deset. Neměli to jednoduché. Poláčková se celý život dřela v likérce, tahala se s těžkými bednami, to se jí podepsalo na jejím zdraví. Statečně nesla svůj kříž, i když věděla, že její muž není žádný svatoušek. Poláček pracoval jako řidič autobusu, povídalo se o něm, že nenechal žádnou sukni na pokoji, aférek měl za svůj život dost. Bodejť ne. Líbil se. Vysoký, s hustými vlasy, smysl pro humor mu nikdy nechyběl, oblíbený parťák, který nezkazil žádnou legraci. I když permanentně nevěrný, o svou ženu se staral, když těžce onemocněla.

Ve vzduchu je jaro, které dává o sobě znát. Velikonoce před dveřmi a Poláček jde koupit nějaké mlsky pro vnoučata. A jak kráčí náměstím, osloví jej nečekaně žena tmavé pleti, dozajista Romka. "Nechcete koupit parfém pro manželku? Nechám vám ho zadarmo, vezměte si ho pane a udělejte radost své ženě," při těch slovech Romka strká krabičku s parfémem Poláčkovi. "Já už žádnou ženu nemám, k čemu by mi to bylo," odmítá ji s úsměvem. "A co kdybych vám vyčetla budoucnost z ruky? Jste pěkný muž, určitě vás nová láska nemine," vnucuje se Romka. "V mém věku, mladá paní, se už ženy nehledají, spíš abych počítal se zubatou." "Pojďte se mnou, pane, sem do vchodu a já vám vyložím, co vás čeká," tlačí Romka na pilu. A tak se Poláček nechá vtáhnout do starého dvora. "Samé štěstí vás čeká, potkáte ženu, která vás bude milovat a vás ještě čeká velká láska." Poláček se jen usmívá, hledí do ženiných tmavých očí, tipuje její věk, snad něco přes čtyřicet. Lidé říkají, jací jsou Romové syčáci, ale Poláček si to nemyslí. Očividně se mu žena líbí. "A dostanu nějaké peníze za výklad budoucnosti?" Poláček sáhne do peněženky a podává ženě dvě stě korun. "Aby se to vyplnilo, musíte dát víc." "Ještě vám přidám pětistovku, víc u sebe nemám," říká Poláček a dává další peníze. "A kde vůbec bydlíte? Člověku musí být samotnému smutno, co kdybych se na vás přišla podívat? Můžu uvařit, nebo vám ho můžu vykouřit," odváží se Romka. Poláček se zarazí, tělem mu projede touha, o níž se domníval, že už nikdy nepřijde. "A jak se vůbec jmenujete? Já jsem Pepa Poláček." "Margita Oláhová, ale doma mi říkají Gita. I kamarádi. Kdy mám tedy přijít?"

Od onoho dne začala Oláhová docházet za starým Poláčkem. Obyvatele malého činžáku šokovala zmalovaná Romka, která jednoho dne stanula před jejich domem. Ještě víc je šokovalo, když zjistili, že chodí ke starému Poláčkovi. "Panečku, tady by se to kradlo," říká Oláhová, když poprvé spatří hezký byt starého důchodce. "Vlastně pardon, jen mi to ulítlo," říká Oláhová a s drzostí sobě vlastní se prochází seniorovým příbytkem. Poláček ji v úžasu pozoruje, nemůže se pohledem nabažit na její prsa, které umí Oláhová nosit s pýchou. Splnila, co slíbila. Věděla, že muže odzbrojí svými sexuálními praktikami.  Jejímu orálu neodolal ani Poláček. Nečekal, že ještě ve svém životě zažije něco podobného, a ztrácel vládu nad sebou. Oláhová dostala klíče od jeho bytu, za poskytnuté erotické služby platil, a vůbec byl ochoten rozházet své veškeré jmění, jen aby mohl mít o dvacet let mladší partnerku.

Zatímco u Poláčka se nejednalo o flirt, Oláhová vše brala jako způsob, kdy si může vydělat dost peněz. Nežila sama. Měla čtyři děti a bydlel u ní Fero Ferenc. A ten uměl žárlit. "Kam pořád chodíš? Že máš chlapa, jestli jo, rozmlátím mu hubu stejně jako tobě," říká jednoho dne. "Ale jakýho chlapa. Kde si myslíš, že beru ty peníze? Dělám orál jednomu starýmu dědkovi, to snad smím ne? Na sex už nemá, a tak mu ho aspoň vykouřím a on vyklopí, co má." "Hele, Gito, to jsme neměli domluvený, nechci, abys tam chodila, s dědkem skončíš, jinak s tebou zatočím tak, že budeš litovat. A bude mi jedno, že půjdu sedět."

Oláhové se Ferko líbil, přece jen s ním byla zábava, měl rád její děti a v posteli uměl divy. "Se starým Poláčkem skončím," řekla si po hádce se svým partnerem. 

"Už sem chodit nebudu, už ti ho nebudu kouřit, mám chlapa a on na to přišel, zabil by mě a já chci žít," říká Oláhová zdrcenému Poláčkovi. Vrací mu klíče od bytu a odchází. Chudák Poláček ani neví, že mu Oláhová stačila ukrást zlaté hodinky po dědečkovi. Pro starého muže vše skončilo. Prožívá hlubokou bolest a udělá se mu špatně. Nemůže dýchat, cítí bolest na hrudi, chce vyběhnout za Oláhovou, ještě bere za kliku dveří.

Starého Poláčka objevila sousedka Nováčková. Bylo jí divné, že jsou celé odpoledne dveře bytu starého pána otevřené. Nedalo jí to a poprosila Jindráka z prvního patra, aby se s ní šel do bytu podívat. Tam na zemi našli starého Poláčka...