Stará Kohoutová

Vyprávění o seniorce, která v domě, kde bydlela, každého napadala, vyvolávala nesváry, až jednoho dne...

Motto "Neusnou, když nespáchají něco zlého, o spánek jsou připraveni, když někoho nepřivedou k pádu. Chlebem svévole se živí, vínem násilí se napájejí." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Nabytí moudrosti)

To se dalo čekat. Že to všechno jednou takhle dopadne. Kohoutová nebo taky Kohoutka, jak jí tu lidé říkali, skončí, jak skončí. Někdo ji shodil ze schodů a vyšetřuje to policie. Že nespadla sama, že jí k tomu pádu někdo dopomohl. A ten někdo by měl být z našeho baráku.

Bába, která nenechala nikoho na pokoji. Vše ji rozčilovalo a každému´zle nadávala. Tolik hrubosti, lidé dnes říkají, jak je mládež zkažená, ale co taková Kohoutka. Její výrazivo šokovalo každého. A co je smutné, chlapi, co tu bydlí, jí nedokázali nikdy nic říct. A vše se jen stupňovalo, až to vyústilo v pád. Myslím si, že jí to lidé ve skrytu duše přejí, vždyť se kolikrát někdo nechal slyšet, že kdyby bába spadla, že jí nikdo nepomůže, naopak. Že ji jen obejde a půjde dál.

Ještě to s ní šlo, když se starala o svého muže. Starého Kohouta. Toho také neměli lidé rádi. Když byl mladší, věčně opilý, spouštěl se se ženskými, hlavně mladými cikánkami. A Kohoutová? Ta dělala, jako když se jí to netýká. Pak dědek onemocněl. Něco vážného. Přestal vycházet a takhle žil takových pět let. Jen jste ho někdy mohli vidět, jak kouká z okna. Obyčejně šmíroval. Tu mladou sousedku, jejíž balkón sousedí s tím jejich. A když se mladá opalovala, děděk ji šmíroval. To byla asi jediná radost v tom jeho šedivém životě. Pak ho ale odvezli. Naložili ho na nosítka, všichni lidé koukali za záclonami, jak dědka nakládají do sanitky. Byl celý žlutošedivý. Hrozný pohled. Kohoutka za ním každý den do nemocnice, až to jednoho dne přestalo. Dědek umřel. Kolik mu mohlo být? Hádám takových sedmdesát, bába nedala žádné parte, jen jsme tak tipovali.

A od té doby to s ní šlo z kopce. Ani nevíme, jestli má nějaké děti, protože za ní nikdo nejezdí. Ani žádná kamarádka. Bába jen sama. Sama ve svém světě, v němž vymýšlela samé zlo. Budila nás v noci. Bouchala nějakou tyčí do topení a nikdo nemohl spát. Když jsme na ni zvonili, neotevřela. Sypala odpadky z okna, a když jsme měli všichni podrápané schránky, podezírali jsme právě ji. Ale dokázat se to nedalo. Jak ta uměla sprostě nadávat a nebrala si žádné servítky ani před mladým sousedem. Ten jednou už nevydržel a na celý dům řval, že bábu zabije, že už se v takovém prostředí žít nedá. Že ho nenechá na pokoji. Samé rány do zdi, kterými jej budila.

A vidíte. Včera ráno ležela na schodech. Hlavu celou od krve, nejevila nejmenší známky života. Přivolaný lékař konstatoval už jen smrt. A přijela i policie, vše se vyšetřuje. Že to nebyl jen pád, který by si přivodila sama, že za tím pádem někdo stojí. Někdo z našeho baráku? Kdo ví, ale věřte, že konce některých lidí jsou strašné. S někým lidé nemají slitování, o mrtvých jen dobře, ale o Kohoutce se to věru říci nedá...