Stará fotka

Můj bratr brzy oslaví své kulatiny. Na tom by nebylo vůbec nic divného. To, co mě opravdu uvádí v úžas, je shoda okolností s britskou královskou rodinou.

Kulatiny mého bratra. Blíží se. Jenže se svíčky na narozeninovém dortu nebudou rozsvěcet jen v naší rodině. Rovněž i v britské královské. Charlotte, dcera prince Williama a Kate, se narodila ve stejný den jako můj bratr, 2. května. Může se stát. Ale jejich prvorozený syn George se narodil ve stejný den jako já, 22. července. A aby náhod nebylo málo, jejich syn Arthur se narodil 23. dubna, v kalendáři u nás slaví své jmeniny Vojtěch a to bylo moje dívčí jméno. Naše rodina nepatří mezi královské, nicméně si nemůžeme stěžovat, že by se nám žilo špatně.

Ale vraťme k narozeninám mého bratra. Čím jej obdarovat, když de facto má úplně vše, na co si vzpomene, bída s nouzí si u něj nikdy nepodávaly dveře. Vůbec dát dárek muži nemusí být lehké, ženy je mnohem snazší něčím potěšit.

Nakonec jsem se rozhodla, že bratrovi nechám zvětšit a nechat zarámovat fotku, na níž jsme spolu. Mně tenkrát bylo pět let. Na fotce mám na sobě kostýmek, ještě dnes si pamatuji jeho barvu. Hráškově zelená. Krátký kabátek a k němu skládaná sukénka. Vlasy mám ostříhané podle hrnce, což bylo dílo mé maminky. Já se na fotce usmívám a mé oči jsou plné nových nadějí. Přitom do svých čtyř let jsem trávila po nemocnicích, zápaly plic, pohrudnice, černý kašel, spála, vše se opakovalo, že mi lékaři nedávali šanci přežít. Lékaři se tenkrát zeptali mé maminky, zda má ještě nějaké dítě. Měla, mého staršího bratra. Můj tatínek se s verdiktem lékařů nechtěl smířit, a tak se rozhodl podplatit lékaře, aby se mnou strávil noc v kyslíkovém stanu, a já přežila. Díky svému srdci, které je silné až dodnes.

Pohled na fotku mě rozbrečel. I když mi z pobytů v nemocnici v mysli zbyly jen fragmenty, i po tolika letech mě vzpomínka dojala. Dojal mě pohled na sebe samotnou, s jakou nadějí jsem přistupovala ke svému malému dětskému světu. Jsem na své srdce pyšná, že mě v tom tenkrát nenechalo, jsem vděčná i svému tatínkovi, který se v životě vyznal a věděl, co může pomoci jeho malé dcerce.

Kolikrát si říkám, proč jsem tenkrát byla tolik nemocná. Zda už tenkrát jsem měla ukázat sílu, již jsem musela do svých čtyř let prokázat. Zda to měla být příprava na veškerá protivenství, jimž jsem musela v životě čelit a čelím až dodnes. Že to nikdy nevzdávám, ať je břímě sebetěžší. Málokdo by poznal, když prožívám muka. Zachovala jsem si výraz malé pětileté holčičky, prý nosím poker face s úsměvem. Asi tomu tak bude. Úsměv a oči plné nových nadějí, které jsou patrné na mé staré fotce z dětství, jsem si uchovala až dodnes. A proč ne. Úsměv nestojí nic a v dnešním světě se stává skoro vzácností všem závistivcům...