Spinster

Vyprávění ženy, které tzv. ujel vlak, zůstala sama s otcem, neprovdaná a myslí si, že je se svým osudem smířená. 

Motto"Obavy lidské srdce tíží, ale dobré slovo vrací radost." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka)

Na střední škole jsem získala přezdívku Spinster, a jak to vypadá, hned tak mi ji nikdo neodpáře. Na jedné hodině angličtiny se Michal Plachý, největší rebel třídy, našeho angličtináře zeptal, jak se anglicky řekne "stará panna" a učitel mu řekl, že je to "spinster". Všichni se při těch slovech podívali na mě a tím to začalo. Spinster, holka, kterou nikdo nepolíbil, natož s ní chodil. Lidé dokážou být hodně zlí, spolužáci na základní škole, spolužáci na střední škole. Kdo poznal, jak chutná posměch, mým slovům rozumí.

Vždy jsem si mezi svými vrstevníky připadala vyloučená, něčím jsem se od nich lišila a oni mě nechtěli mezi sebe přijmout. Možná to bylo tím, že jsem od svých dvou let žila bez mámy, protože ta moje nečekaně zemřela na embolii po banální operaci slepého střeva. Nic si z ní nemohu pamatovat. Zůstala jsem tedy sama s tátou a babičkou, která mámu nahradila, ale jen do mých sedmi let. Pak také zemřela a já zůstala v našem domku jen s tátou. On byl na mě hodný, ale jako muž těžko zvládal domácnost a péči o malé dítě. Domů se vracel pozdě, pracoval na dráze jako dělník bez jakékoli kvalifikace, z práce si to pokaždé rovnou namířil do hospody a tam zpravidla setrval, dokud nevypil svých šest piv a tři rumy. To byl jeho standard. Hospodou páchnoucí, alkoholem omámený pak přišel domů, kde chybělo lidské teplo. Chyběla tu ženská ruka, která by všemu vdechla lásku. Chodila k nám pravidelně sociálka, protože na mého tátu chodila udání, že se o mě nestará. Hrozilo mi tak, že mě dají do dětského domova, z čehož jsem měla hrůzu a budila se ze spaní. Ať byl táta, jaký byl, představoval pro mě domov a já jsem si ve své dětské hlavě neuměla srovnat, že bychom měli být rozděleni. Proto jsem se od svých osmi let snažila, abychom měli doma uklizeno, aby tam bylo teplo, v zimě jsem tahala těžké uhláky s uhlím a zatápěla hned, jak jsem přišla domů ze školy. Brzy jsem se naučila i vařit, jen lehká jídla, ale chtěla jsem, abychom doma jedli jako v jiných rodinách. Peněz jsme měli velmi málo, proto jsem vařila bramborový guláš, nebo čočku na kyselo, žemlovku, a když táta přinesl maso, naučila jsem se uvařit i rajskou.  Měla jsem pouze dvoje šaty, jednu sukni a svetřík, to vše jsem si přepírala, aby mi nikdo nemohl vyčítat, že chodím špinavá. Přesto se mi děti posmívaly. Že jsem oblečená z nuzexu, malá bazarka, která chodila učesaná jako kluk.

Nikdy jsem neměla kamarádku, ze školy jsem chodila hned domů, protože tam na mě čekaly povinnosti, sociálka mohla kdykoli přijít a já si nepřála, aby viděli, že se o mě táta moc nestará. Vytvořili jsme spolu zvláštní dvojici. Melancholickou dvojici se smutným úsměvem a sklopenýma očima. Ostych jsem zdědila po tátovi, možná to byl důvod, proč zůstal sám. Nikdy jsem se ho na to neptala, stejně jako on se mě nikdy neptal, proč ještě nemám žádného kluka. Nechodila jsem ani do tanečních, neměli jsme peníze na šaty, kterých bylo zapotřebí pořídit přinejmenším troje. Záviděla jsem ve třídě holkám, když si vyprávěly, co všechno s kluky zažily. Jen já nic. Jen já sama doma se svým tátou, který si pravidelným pitím poničil játra a musel jít do invalidního důchodu. Tím se nám výrazně ztenčil náš rodinný rozpočet. Kvůli tomu jsem nemohla jít studovat vysokou. Chtěla jsem pracovat jako učitelka na škole, být s malými dětmi, myslím si, že bych jim rozuměla, protože to s nimi umím, přijde mi mnohem lepší pracovat s dětmi, než být mezi dospělými.

Stejně jako můj táta jsem skončila na nádraží. Prodávám jízdenky. Jsem ráda, že jsem vůbec práci sehnala, dostala jsem se sem díky tátovi, který tu měl pár známých, kteří se za mě přimluvili, a já tu mohu pracovat. Nemusím řešit problémy s oblékáním, protože se tu nosí uniformy, které jsou pro mě tím nejhezčím, co jsem kdy v životě na sobě nosila. Vzhledově jsem myš. Ulízané bezbarvé vlasy, rybí oči, ani se nelíčím, protože na mně není co. Stará panna, která letos oslaví své třicáté šesté narozeniny. Bez kluka, bez partnera. Mým životním partnerem je jen můj otec. A aby nám nebylo smutno, pořídili jsme si štěně retrívra. Říkáme mu Bobby a oba jej zbožňujeme. I táta celý pookřál. Aspoň má program a co dělat, když jsem já v práci. Říkám si, že Bobby je vlastně mnohem lepší než chlap či dítě. Je pořád veselý, a kdykoli mě vidí, dává očividně najevo radost. To neznám. Že by byl někdo šťastný, když mě vidí.

Dnes si mě můj šéf pozval na kobereček. Strašně jsem se bála, co mi chce, protože se snažím svou práci dělat co nejlépe. O to víc mě překvapil svou nabídkou, abych mu dělala osobní asistentku, že ta jeho stávající nečekaně skončila na rizikovém těhotenství a že prý má na mě dobré reference. "Mohu vám říkat Naďo? A mohla byste si mou nabídku přes víkend promyslet? V případě vašeho souhlasu byste tu začala novým měsícem." Při těch slovech se se mnou rozloučil a já se mohla vrátit do pokladny. Potěšilo mě to moc, že jsem dostala nabídku nové práce. Teď nevím, zda práci vzít, či zůstat tam, kde jsem. Muže neznám, samozřejmě krom svého otce. Nevím, jak se chovají, nikdy jsem v jejich společnosti nebyla. Nevím, jestli bych zvládla práci asistentky, jsem navyklá pokladně a nikdy mě nenapadlo, že bych práci změnila. Náš šéf má jako šéf pověst dobrou, ale já mám strach, že bych ho mohla zklamat, také jsem si ho dnes všimla víc a i přes svůj věk, má mu být přes padesát, vypadá dobře. Mám strach, abych se do něj platonicky nezamilovala, jako do učitele zbožíznalství. Pak jsem prožívala hodiny hrůzy, protože jsem umírala strachy, že se mě na něco zeptá. Něčím byl našemu šéfovi podobný. Ne, raději tu práci nevezmu, stačí mi ta, kterou mám. Ještě bych se platonicky zamilovala a prožívala peklo. A sama nejsem, mám tátu a Bobbyho...