Školství jako rukojmí?

Dnešní politici si velmi často berou do úst téma školství, z tohoto sektoru se stává jakési rukojmí. Říkám si, proč se nesnažili v minulých letech?

Motto "Přestaneš-li, synu, poslouchat kárání, od výroků poznání zbloudíš." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 19.27)

Někomu se hodí jako politický program důchodci a na nich získá své voliče, někdo operuje se školstvím. V dnešní době se školství stává rukojmím v ústech některých politiků. Najednou se všichni mohou přetrhnout, jako by neměli možnost v letech minulých.

Musím říci, že jsem ze školství odešla v roce 2008. Bylo to díky jednomu řediteli, který se choval velkopansky, se zaměstnanci zacházel jako se stádem (když se nechali), mnohé kolegyně měly z ředitele nesmírný strach. Ve škole moc nepobýval, neb dálkově studoval a k tomu stavěl dům. Školu řídil on-line z pohodlí svého domova. Tento člověk byl natolik drzý, že svolával mimořádné dvoudenní školení v den státních svátků. Bez ohledu na to, že ve sboru pracovaly matky malých dětí, některé z nich samoživitelky, ředitel zkrátka rozhodl a nikdo se mu nepostavil na odpor. Měl své donašeče, bývalého předsedu ZV KSČ na škole a vyučující tělesné výchovy. Dlužno podotknout, že právě učitelé tělesné výchovy za dobu mé praxe, ať jsem učila na jakékoli škole, patřili mezi největší nemakačenka. A přitom to měli u svých šéfů víc než dobré. Oproti vyučujícím matematiky, jazyků a maturitních předmětů. Tělocvikáři vždy vedli prim v oblíbenosti. Dalo by se říci, že uměli vlézt do patřičných tělesných partií svého šéfa.

Od roku 2008 jsem se dala na volnou dráhu, musím říci, že jsem se jakoby znovu narodila. Má práce se od základu změnila, protože jsem učila lidi motivované, lidi nejrůzněji společensky postavené, učila jsem velmi pokročilé, ale i začátečníky. Ve své práci jsem udělala velký posun vpřed, protože jsem musela plnit přání svých klientů a šít jim hodiny na míru. A mně se to velmi líbilo, říkala jsem si, jak jsem jen mohla plýtvat svým časem a energií v takovém neutěšeném molochu, jakým je školství.

V roce 2015 mě kontaktovala jedna střední škola obchodu a služeb a poptávala se, zda bych chtěla u nich učit. Vzhledem k tomu, že jsem učila jen na výběrových středních školách, řekla jsem si, že to zkusím. I vrátila jsem se po letech do školství, nicméně jsem si některé své soukromé aktivity ponechala. Nevycházela jsem z údivu, kam víc školství kleslo. Opět na ředitelské židli někdo, kdo nerozumí manažerské práci, ze školy si spíše udělal svou soukromou firmu a podle toho se i tak choval. Zacházel s podřízenými jako s onucí, řval na ně a dával jim vytýkací dopisy za cokoli. Mnozí učitelé ze školy raději odcházeli, aby zabránili tomu, že dostanou výpověď pro hrubé porušení kázně. I na této škole se dařilo tělocvikářům, navíc nekvalifikovaným, neměli ani vysokoškolský diplom. Jeden z nich byl rovněž vedoucím učitelem anglického jazyka. To už jsem nechápala vůbec, jak může učit maturitní předmět někdo, kdo nemá předmět vystudovaný a nemá ani VŠ kvalifikaci. Vysvětlení bylo nasnadě. Tento člověk vytvořil pakt s ředitelem, jehož všichni nenáviděli, včetně studentů. Ředitele nezajímalo, jak a kdo učí, zajímaly jej jen nástěnky, čímž silně připomínal komunistické pohlaváry. Že školu zneužíval pro svůj prospěch, svědčí i fakt, že škola každoročně pořádala sportovní výcvik ve Španělsku. Na něj jezdili jako vedoucí nekvalifikovaní tělocvikáři a ředitel tam létal se svou partnerkou. Na náklady školy samozřejmě. Z této školy jsem odešla ve zkušební lhůtě.

Zkusila jsem ještě jednu možnost, a to základní školu, která úporně sháněla angličtináře. Poprvé v životě a mohu říci, že nikdy víc. Tady bylo krom budovy školy všechno špatně. Velmi slabý ředitel, který neměl žádné jiné zkušenosti než s touto školou. Působil dojmem slabocha, který se bojí udělat pořádek. Na škole bujela šikana, vulgarita a agresivita žáků, že jsem nestačila žasnout. S vulgaritou žáků šla ruku v ruce i vulgarita učitelek. I ony mluvily jazykem chátry. A k tomu můžeme přidat nesmírnou lenost žáků cokoli dělat. Odmítali plnit úkoly, neučili se a bylo jim všechno jedno. Strávila jsem zde jeden rok. Ještě na smrtelné posteli se mi bude zdát o nevychovancích, kteří bohužel narůstají geometrickou řadou.

Naštěstí jsem si zachovala zadní vrátka a nezrušila jsem svou klientelu. Protože pracovat v dnešním školství není ani tak o penězích, ale o tom, jak umět podlézat řediteli, jak si nechat líbit kdejakou lotrovinu. Prestiž učitele je nulová, musím přiznat, že k tomu dopomáhají i někteří pedagogové. Svým přístupem k práci, způsob, jak se vyjadřují, jak chodí upraveni. 

Ze školství jsem úplně neodešla, učím pár hodin na konzervatoři. To je škola, kam se nedostane úplně každý, studují tam tací, kteří jsou pro studium motivovaní. Vedení konzervatoře plní představu profesionálního vedení školy, mám-li to shrnout, ryba páchne od hlavy. V případě konzervatoře se o žádný zápach nejedná, protože tu vše funguje. Je to dané výběrem studentů a celkovou atmosférou.

Jsem realistická i skeptická zároveň, když říkám, že většina českých škol nestojí za nic. O základních ani nemluvím, středních je příliš. Nový pan ministr chce navýšit netarifní složku platů učitelů, s tím se souhlasit nedá. Pan ministr je bláhový, když si myslí, že ředitelé škol umí být objektivní a ocení výborné učitele. V praxi tomu tak není. V praxi platí jediné. Znáš-li zadní část těla svého šéfa, zkus využít cesty k němu právě tudy. Ono je to bohužel stále funkční...