Schizofrenik

Vyprávění mladé ženy, která je svobodnou matkou pětileté dcery a má vztah s mladším mužem, který je psychicky nemocný

Motto "Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět, nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením." (Kazatel, Věčný koloběh, 8)

To, že má Marek schizofrenii, mi nikdo neřekl. Mám na mysli jeho rodinu. A museli to vědět, protože se s tím dlouhodobě léčí. Já sama jsem na něm nic nepoznala, pominu-li jeho abnormální chuť po sexu a stavy žárlivosti. Žárlil úplně na každého, ale já to nepřisuzovala nějakému onemocnění. Moje Rozárka jej miluje. Potřebuje tátu jako každé jiné dítě. Mám ji sice za svobodna, ale můj manžel je v jejím rodném listě uveden jako její otec, souhlasil s tím. Co to vlastně povídám, už je to můj bývalý manžel. Rozvedli jsme se a on teď trvá na tom, že není otcem, tudíž nebude platit žádné výživné. 

Vybírám si chlapy z jednoho pytle, a proto to tak vypadá. Snad se ve všem promítá problematická osobnost mého otce, který mě jako dceru nikdy nepřijal. Bezvýznamná holka v porovnání s Ninou, mou starší sestrou, která je lékařkou. Já jen chůva. To, že se opravdu snažím, abych nás uživila, je otci jedno. S mámou se také rozvedli, máma neunesla jeho despotismus a raději odešla. Je na tom obdobně jako já. Peníze nic moc, věčně v dluzích a bez chlapa. Otec je oproti nám takzvaně za vodou, jako advokát má peněz víc než dost, ale neúměrně lakomý. Lakomý despota, tak bych mohla svého otce charakterizovat. Žádná ženská s ním nevydrží, snese jedině Ninu a to jen z důvodu, že má vysokoškolský diplom. Máma mi pomáhá, když může, ale její pomoc je velmi limitovaná.

Rozárka je krásná a velmi inteligentní. Odlišná od jiných dětí, učitelky ve školce s ní mají co dělat. Je zkrátka jiná, snad proto, že i já se odlišuji od jiných žen. Ale stejně jako ony chci být milovaná a žít ve vztahu, jenž mě bude naplňovat a bude mi oporou. Nevím, zda mi toto může Marek splnit. Můj exmanžel netrpěl žádnými psychickými problémy, a i tak se vztah rozpadl. Marka jsem potkala na jedné vernisáži. Miluji výtvarné umění a občas něco sama ráda namaluji. Stejně i Rozárka. A na jedné výstavě jsme se do sebe zadívali. On o pár let mladší, vysoký blonďák s citlivýma očima. Dali jsme se do řeči, jako bychom se odjakživa znali. A tím vše začalo.

Pracoval v nějaké logistické firmě, moc o práci nemluvil, jen mě překvapilo, když mi před měsícem sdělil, že s prací skončil. Od té doby nezaměstnaný. Jenže v porovnání se mnou má tu obrovskou výhodu, že jsou jeho rodiče bohatí. Mohou jej podporovat. Jeho vstupem do mého života se zlepšil můj sexuální svět, Rozárka se k němu upnula, ale to je asi vše. Živelnost. A také nevyzpytatelnost. Dva rysy, kterými se vyznačuje jeho osobnost. Přišel vždy nečekaně, vždy nečekaně odešel. Někdy vedl zvláštní řeči, ale já jim nevěnovala příliš pozornost. Byla jsem šťastná, že nejsem sama. Mladá žena bez muže nikdy není dobrá volba. Stejně tak dítě bez otce nebo někoho, kdo může otcovskou roli v rodině zastoupit.

Odjeli jsme na léto do Itálie. Jen tak na blint. Bez jakéhokoli plánování jsme se jednoho dne sbalili a vyrazili. Neměli jsme nic zajištěného krom plné nádrže benzínu. Ale všichni jsme se radovali. Že se něco děje, že můžeme být spolu. Cesta byla vyčerpávající, řídila jsem převážně já, Marek pospával a zdál se mi divný. Ale nepřikláněla jsem to ničemu. Měli jsme v plánu nejprve se jet vykoupat. Nemuseli jsme bydlet v žádném kempu, stačilo se vykoupat, pobýt na pláži a jen se pak vysprchovat. Chtěli jsme přespávat v autě a se stravováním jsme si nedělali hlavu. Pobýt tak týden a pak zpět domů.

Do městečka jsme přijeli večer. Chtěla jsem se projít, jen chvilku chodit, Rozárka byla vyspalá, mohla jít s námi. A pak se to stalo. Marek se od nás náhle odpojil, pak se dal do běhu, utíkal, a když jsem na něj křičela, co to má znamenat, zmizel. Zmizel v klikatých uličkách. Nenašla jsem ho. Celá jsem se roztřásla, ale musela jsem se ovládat, protože mou nervozitu vnímala Rozárka. Řekla jsem jí, že půjdeme k autu, že se mi chce spát, že se Marek brzy vrátí. Ale on se nevrátil. V noci jsem moc nespala, nedokázala jsem pochopit, co se jen mohlo stát. Vše jsem přisuzovala sobě. Musela jsem udělat něco, co jej přinutilo od nás odejít. Šla jsem na policii, ale domluva s nimi nebyla příjemná, protože italsky neumím, německy jen trochu, ale to pro změnu neuměli ani oni. Zkoušela jsem angličtinu, ale také bez výsledku. Pochopili, že hledám Marka. Ale nepomohli mi. Musela jsem se vrátit domů, zůstala jsem téměř bez prostředků.

Ani nemusím říkat o tom, jak náročná pro mě byla cesta zpět. Ale zvládla jsem ji. Když jsem navštívila Markovy rodiče, řekli mi, že je jejich syn nemocný. Že se toto nestalo poprvé. Nakonec oni sami museli vyrazit do Itálie a dát se do pátrání po ztraceném synovi. Za účasti policie se jim jej podařilo vypátrat a přivézt domů. 

Teď leží Marek v nemocnici na psychiatrii, je pod vlivem velmi silných léků. Kdykoli jej navštívím, cítím, že jsem navštívila někoho, koho neznám. Prožívám zmatek a malá Rozárka se mi ptá, kdy zas Marek přijde, stýská se jí. Mně se také stýská, ale stýská se mi po Markovi, jakého jsem znala předtím. Předtím, než se to stalo. Vůbec si neumím představit jeho návrat do reality, mám pocit, že se ocitl ve světě, jemuž já nerozumím. Lékařka mi v nemocnici řekla, že Marek bude potřebovat někoho, kdo mu bude pomáhat v jeho spletitém světě. Nejen rodiče, ale i někoho dalšího blízkého. Mám to být já? Vždyť já sama jsem jeden velký problém a měla bych někomu poskytovat cosi jako zázemí, Nevím, opravdu nevím, jak se vše bude ubírat. Stýská se mi, nechci být sama, moje dcera potřebuje tátu, má to být Marek?