Sardinky po drážďansku

Vyprávění o tom, jaké to je, když zavítáte na slavné vánoční trhy v Drážďanech, je sobota a vy jste plni očekávání

Motto "Bože, nebuď zticha, nemlč, Bože, nezůstávej v klidu! Hleď, jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí, pozvedají hlavu, kují proti tvému lidu tajné plány..." (Žalm 83)

Vánoce. Slyšíme teď toto slovo stále, upřímně lituji prodavačky, které toho už mohou mít plné zuby. Ale v Německu v jejich tváři tento výraz těžko najdete. Na úsměv nezapomínají, stejně tak jako na přání šťastných Vánoc. Jako dítě jsem milovala vánoční trhy v Drážďanech. Němci byli oproti nám věrni vánočním tradicím, ani v předlistopadové době nezapomínali na vánoční výzdobu, jejich Vánoce voněly jinak. Byla v nich cítit radost i umění užít si čas vánoční.

Je sobota odpoledne a my jedeme do Drážďan. Po kolika letech? Po pěti? Jsem řidička, na vánoční punč či svařené víno mohu zapomenout (vlastně jsem se po neblahých zkušenostech s alkoholem stala abstinentkou), ale nevadí mi to, ráda to dopřeji jiným. Máme štěstí, protože je krásné počasí. Svítí slunce, pro dokonalou atmosféru už jen chybí bílý sníh. Cesta dálnicí utíká, musíme jen zpomalit, když projíždíme pomyslnou hranici mezi oběma zeměmi, rychlost je omezena na cca 20 km a němečtí policisté nahlížejí do aut. 

V Drážďanech je hustý provoz, stojíme v zácpách a marně hledáme místo na parkování. Podzemní garáže jsou plné, čekáme ve frontě u velkého parkoviště. Nedá se dělat nic jiného než obrnit se trpělivostí a věřit, že se nám podaří zaparkovat. Po téměř hodině čekání jsme konečně vpuštěni na parkoviště, na němž kroužíme a hledáme volné místo. A jak bylo plno na silnici, tak bylo plno na vánočních trzích. K jednotlivým stánkům bylo těžké se dostat, jediné, co jste všude viděli, byli lidé, namačkáni jeden na druhého jako sardinky.Slyšíte typické německé vánoční písně, k jednotlivým stánkům se člověk musí doslova propasírovat, ale i tak nejste na trzích ani hodinu, a už jste lehčí o padesát euro. Peníze jen letí za blbosti, které máme spojeny s vánočními Drážďanami. Německé bratwursty, svařené víno (pro mě čaj), ale na čem jsem si pochutnala úplně nejvíc, byl banán politý čokoládou. I když není k hnutí, přesto se Němcům a zahraničním návštěvníkům ze tváří nevytrácí úsměv, popíjejí, pochutnávají si na nejrozličnějších delikatesách a je z nich cítit pohoda. 

Jdeme se podívat do obchodů, které přetékají zbožím a my si jen říkáme, kdo všechny ty věci koupí. A najednou se mi zasteskne po době, kdy se to se zbožím v obchodech nepřehánělo. Bylo to vše jaksi umírněné, v Německu se daly koupit věci, které na našem trhu chyběly. Hezké vánoční ubrusy, františky, kosmetika a boty. Boty, které byly zakázané převážet k nám. Vzpomínám si, že při jedné návštěvě vánočních trhů si moje mamka koupila kozačky, já jsem si vykňourala nové boty na jaro. V té době nesnesitelná puberťačka, která si vymanila, že vše bude podle ní. Naši nakonec přede mnou kapitulovali a boty mi koupili.. A oba páry bot spolkly všechny marky, které jsme si mohli vyměnit. Tenkrát se muselo vyplňovat tzv. celní prohlášení, kam jste napsali, co jste si koupili, a kolik to stálo. Rodiče tam napsali, že jsme si za všechny marky nakoupili občerstvení, že jsme všechny peníze projedli, což ve skutečnosti nešlo. Tím jsme se stali pro celníky podezřelí, odstavili nás a začali s důkladnou prohlídkou. A byli úspěšní. Našli kozačky, které si koupila moje máti. Do každé kozačky můj otec vsunul můj nový střevíc. A když Němci baterkou zasvítili a uviděli kozačky, můj otec byl natolik duchapřítomný, že kozačky vytáhl, ale podařilo se mu ukrýt moje boty. Zatímco moje mamka bez krásných kozaček, já jsem se vrátila s botami, kterými jsem mohla oslňovat své kamarádky.

Ale vraťme se zpět do přítomnosti. I když se stále mluví o terorismu, Němci si nenechají kouzlo Vánoc vzít. Přecpané vánoční trhy jsou toho důkazem. Nemůžeme se a nechceme se nechat obestřít strachem, kterým se snaží teroristé ničit svět, sardinky po drážďansku jsou toho důkazem...