Rozkvetlý ibišek

Záhony před domem. Při pohledu na ně má člověk hned lepší náladu. Ale může mu ji pokazit, když zjistí, že se tu krade. Jsme zemí zlodějů...

Motto "Odpadlík se sytí svými cestami, kdežto člověk dobrý tím, co je mu dáno." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 14.14)

Starám se o záhony před domem, protože miluji od dětství květiny. Činí náš život krásnější a měli bychom k nim přistupovat jako ke kráse. Zranitelné kráse. Lidská ruka zloděje z nich vytváří křehkost. Nejsou si nikdy jisty, zda jim bude dopřáno, aby kvetly tam, kde byly zasazeny. Stává se totiž, že je někdo drze vydloubne a odnese si je na svou zahradu.

I když se už tolikrát stalo, že někdo květiny ukradl, přesto to ve mně nezlomí naději, že tu květiny přežijí, že opět příští rok vyrazí a budou potěšením pro oko. Jenže to by tu nesměly být ruce nenechavců. Minulý týden tu někdo ukradl trs čínských karafiátů. Na adresu zloděje musím říci, že si počínal opatrně. Aby nebylo na první pohled zřejmé, že něco chybí. Ale i tak jsem to poznala a ucítila jsem bolest. Srdce ve mně zaplakalo, když jsem si uvědomila, jací lidé mezi námi žijí. I tak jsem se nenechala odradit a zasadila jsem ibišek. Když jsem byla na Kypru, líbily se mi ibiškové živé ploty, které se pyšnily tolika krásnými květy.

Riskla jsem to a ibišek zasadila. A on vykvetl. Vykvetl takovou krásou, že jsem si uvědomila, jak může být krása zranitelná. Jak jí může někdo ublížit. Že být krásný znamená jisté ohrožení. Kvetoucí ibišek vévodí všem květinám na záhonu a já cítím, že je tu potenciální nebezpečí, že do švestek nevydrží. Hláška z komedie Ecce hommo Homolka. V ní se starý dědeček už  pomalu loučil se svým životem a vydal se na cestu, odkud není návratu. Už nevydržel do švestek. A já mám najednou obavy, že krásný ibišek nevydrží do švestek, protože je až přespříliš krásný. A mezi námi se najde mnoho nenechavců, zlodějů, kteří si neberou servítky před ničím. Jsou s to ukrást všelicos, u nás se krade všude. Na hřbitovech, v nemocnici, v metru, v obchodě, kradou se auta, mám-li to shrnout, jsme národem, v němž se zlodějna usídlila natrvalo. 

Jenže v otázce ibišku nejde o peníze, jde o jeho krásu i fakt, že jsem jej sázela s láskou. Že jsem tu chtěla mít alespoň malinkatou částečku toho, co jsem viděla na Kypru. Ale mezi Čechy se nikdy nemůžete cítit jistí, protože se tu jednoduše krade. Kde jsou Češi, tam musíte počítat s tím, že se vám něco ztratí. Třeba čínské karafiáty nebo levandule či chryzantémy. Vtisk českého zlodějství je natolik silný, že pokaždé, když vyrazím do zahraničí, jsem v obavách, že mi někdo něco ukradne. Přitom se nikde nekrade tolik jako v mé rodné domovině. Změní se to vůbec někdy?