Rodiče a děti

Děti tak rychle dospějí, vylétnou z hnízda a bývají rády, že jsou samostatné. To je bezesporu můj případ

Motto "Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo, a Bůh vyhledá, co zašlo." (Kazatel 2 - 3, Dílo lidské a dílo Boží, 3.15)

Když jsem byla ve věku čtyř nebo pěti let, měla jsem utkvělou představu, že děti se stanou dospělými a z jejich rodičů jsou pak malé děti. Že právě toto je koloběh života, v němž děti dorůstají své rodiče, kteří se vracejí do světa dětství. Když o tom zpětně přemýšlím, měla jsem v podstatě pravdu. Někteří rodiče se ve stáří svým chováním podobají malým dětem. Mí rodiče do této fáze zatím nedošli, každopádně jejich chování jde velmi často na nervy. Ale oni takoví byli vždy, jen si to člověk tolik neuvědomoval.

Už jsem dlouho dospělá, už jsem dlouho z domova a musím přiznat, že se mi po mém domově nikdy nezastesklo. Že mému založení vyhovuje být si svá, být nezávislá a nenechat se nikým do ničeho manipulovat. Protože to je něco, co jsem měla ve svém dětství možnost vidět téměř dennodenně. Maminka nikdy nechodila do práce, zůstala doma a stala se z ní bytost ve všem závislá na svém muži. A už od chvíle, kdy jsem začala brát rozum, jsem cítila, že jsem svědkem něčeho, co se mi nelíbilo. Že de facto maminka neměla v naší rodině žádný hlas a musela dělat, co jí bylo nařízeno. Žádný odpor nebyl na místě, kolikrát se odehrávala jistá forma velkého bezpráví, psychického násilí, kdy jsem si přála, abych mohla být někde jinde. Vybudovala jsem si svůj vlastní svět, do něhož jsem si nepouštěla to, co jsem jako dítě mnohdy viděla. Snad každodenní konfrontace s tím, jak vypadá život ženy, jež je finančně závislá na svém muži a nechá si vše líbit, ve mně vytvořilo mou touhu po svobodě. Jsem schopna vykonávat cokoli jen za cenu toho, abych měla svůj vlastní příjem, abych nebyla na nikom závislá.

Ono se říká "Jaká matka, taká Katka", myslím si, že to v mém případě moc neplatí. Nikdy jsem se nestala na nikom závislou, na rozdíl od své maminky si v životě činím svá vlastní rozhodnutí, na rozdíl od ní miluji své dítě. Je velmi bolestné vidět, že naše maminka po celý svůj život vyjadřuje svou oddanost svému muži. Já s bratrem jsme jen jakýmsi doplňkem, o nějž rodiče příliš nestojí. Jsou chvíle, kdy mě toto bolí, zvlášť když si uvědomím, že stejný osud postihl i vnoučata mých rodičů. Což je můj syn i syn mého bratra. Jestliže nemám v životě mých rodičů velký prostor, v otázce vnoučat lze konstatovat, že nemají místo vůbec žádné. Můj vztah s rodiči mě determinoval natolik, že vím, že bych nikdy nemohla žít s mužem, jenž nemiluje mé děti. Vše je v našem případě o tolik horší, že s bratrem jsme vlastní děti svého otce. Nedokážu si odpovědět na otázku, zda moje maminka trpí tzv. Stockholmským syndromem nebo o nás děti opravdu nestojí. 

Návštěva rodičů není častá, není žádný důvod jezdit někam, kde vás čeká chladné přijetí. A když už se tam vypravím, musím si před cestou vyslechnout, že si nepřejí to či ono. Jako třeba včera. Jedu za nimi, udělám doma chlebíčky, protože vím, že je mají rádi, upeču ještě borůvkový koláč. A opět se začnou dít věci, které mě vždy dokáží vyvést z konceptu. Už za jízdy mi zvoní telefon, ale ten já neberu, když řídím. Jakmile zastavím, zjistím, že mám od rodičů zmeškané hovory. Zavolám zpět, abych si vyslechla, že si v žádném případě nepřejí žádné chlebíčky, protože by v autě podlehly zkáze. Cesta mi trvá hodinu, mám puštěnou klimatizaci, horko není. Přesto mi zakáží chlebíčky vozit. Zastavím se u bratra a předávám mu chlebíčkové nadělení. A pak směrem do lednice. Tím mám na mysli návštěvu rodičů, kde se odehrává studený odchov. Venku tropické teploty, rodiče ani nemusí mít klimatizaci, oni mají v sobě chlad zabudovaný. A dokáží jeho produkci zvýšit. Stačí návštěva dcery.  Vybalím koláč, ale i ten se nesetkává s příjemným přijetím. Použila jsem mražené borůvky, měla jsem tam dát čerstvé a připravila jsem jej z lineckého těsta. Prý to nebylo ani dopečené, přitom jsem jej pekla jako obvykle, upečený ochutnala a byl velmi dobrý.

Návštěva je za mnou, vím, že se opět vidět nemusíme. Mohu být ráda, že jsou oba zdraví a že nepotřebují naši pomoc. Že je v podstatě obtěžujeme, když se na ně jedeme podívat. Ničím se jim člověk nezavděčí, bratr jim toho vždy nakoupí a oni na všem hledají hnidy. Že meruňky byly příliš kyselé, že jahody byly přebrané, určitě si ty nejlepší nechala bratrova žena. Těch kritik se na naši hlavu snese víc než dost, že to otráví. Nevím, zda si rodiče uvědomují, že čas tak rychle letí, že se stane, že tu jednoho dne zůstane z nich jen jeden. Neumím si představit, jak tuto skutečnost přijme ovdovělý či ovdovělá. Když hlavně od chvíle, kdy jsme se stali dospělými, nastaly z jejich strany války vůči nám, více si dovolí vůči mně. Zřejmě se nikdy nesmířili s faktem, že už nejsme malými dětmi.

Když se mi narodil syn, říkala jsem si, že mu dám hodně lásky, rozhodně víc, než se mi v dětství dostalo. Že to víc lásky znamená, že jej budu přijímat takového, jaký je. Že mu nebudu kazit radost, že mu nebudu hanět dárky, jež mi přiveze, že u mě bude mít můj syn své místo a mé okolí to musí tak brát. Syn je až v Norsku, dvě hodiny cesty letadlem, někdo by řekl, že mi musí být smutno. Ne, nepociťuji žádný smutek, protože jsem schopná respektovat synova rozhodnutí, protože je dospělý. A je-li šťastný v Oslu, proč ne. Jsem šťastná s ním, i když se moc nevidíme. Není důležitá fyzická přítomnost, je důležité, že víme jeden o druhém a máme se rádi. A tak by to mezi rodiči a dětmi mělo být. Říkám mělo by, protože z vlastní zkušenosti vím, že tomu tak není, že od rodičů může přicházet hodně nelásky, což zraňuje. Nic se s tím dělat nedá, dá se s tím žít, vždyť život nestojí za trápení, jež jste nezpůsobili. O svém zrození jste nerozhodovali, tak proč být smutný. Smutku se člověk bránit nemá, stejně tak jako přijde, tak i odejde a je zas na světě hezky...