Retro zimní neděle

Motto "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat, pod sluncem není nic nového. (Kazatel 1, Věčný koloběh, 1.9)

Vzpomínky bývají velmi emocionální, většinou se z nich vytratí nepříjemné zážitky a zbudou jen ty, na něž vzpomínáme rádi. Mě včerejší sněžení vrátilo do doby mého dětství.

Moje dětství. Nebo někdy říkám, když jsem byla malá. Do té doby patří mí rodiče, bratr a neodmyslitelně knihy. Ke knihám mě přivedla moje maminka, díky ní jsem začala objevovat příběhy, při nichž jsem mohla snít. A já odjakživa snila ráda. Třeba při knize Děti z Bullerbynu od Astrid Lindnerové. Nadčasová kniha, v níž vládne harmonie a pospolitost kamarádů a rodin, což je něco, co dnešním dětem chybí. Polovina manželství se rozvádí, mnoho dětí se nerodí ani sezdaným párům, nevíme ani, kolik partnerských párů se rozchází a zanechává za sebou spoušť v podobě opuštěných dětí.

V době mého dětství většina dětí žila v úplných rodinách, např. v mé třídě byla jen jedna dívka, jejíž rodiče se rozvedli. Pro nás to bylo něco velmi nezvyklého a představa, že bychom ztratili jednoho z rodičů, v nás vyvolávala obavy. Stejně tak svobodné matky. Těch bylo za mého dětství poskrovnu, vlastně si nepamatuji na žádnou ženu, která by si pořídila děcko a nebyla přitom vdaná. Odtud pramení můj konzervatismus, protože z vlastní zkušenosti vím, jak je pro dítě důležité, aby žilo v úplné rodině, v níž vládne pospolitost.

Svůj blog jsem nazvala Retro zimní neděle, proto rychle k samotnému tématu. Neděle v rodinách mého dětství se nesla v pravidelných vycházkách někam ven. Jedné zimní neděle nasněžilo a naše rodina vyrazila oblečená do svátečního ven. Když jsme přišli do lesního parku, zůstali jsme v úžasu stát. Park byl plný dovádějících dětí i dospělých. Sáňkovalo se o závod, stejně tak lyžovalo, a kdo nic neměl, mohl se klouzat na zledovatělé cestě, která čítala takových sto metrů. V parku vládlo veselí, všichni měli zčervenalé tváře od vydatného pohybu. Když jsme toto spatřili, otočili jsme se čelem vzad směr domů, abychom se převlékli a mohli se těšit z toho, co nám zima připravila.

Bílé punčocháče a kamaše vystřídaly šponovky, větrovka, pořádné palčáky a sáně. Tatínek vzal s sebou kameru, protože některé zážitky našeho života rád filmoval, aby nám uchoval památku na to, jaké to jednou bývalo. Sice černobílý film, ale vždy natolik výmluvný, abychom si uvědomili, jak je důležitá rodinná soudržnost. Ona neděle se neodmyslitelně vepsala do mé mysli. Pohled na rodiny s dětmi, kdy se všichni radovali ze svých výkonů, někteří uválení od sněhu, někteří s prokřehlými prsty, neb mrzlo, ale všichni s rozzářenýma očima a úsměvem. Žádný přepych se nekonal, žádné snobství, lidé se na sebe smáli, hovořili spolu a byli opravdu lidmi, jež sbližuje slovo a lidský dotyk...