Retro májová

Oslavy 1. máje v komunistickém Československu. Jak jsem tento den vnímala jako dítě, jako studentka SŠ a VŠ, jako zaměstnanec

Motto "I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho." (Kazatel 10 - 12, 11.8)

Prvomájové průvody. Když jsem byla dítě, průvody se mi líbily. Svou pestrobarevností, lidé se veselili, dalo se koupit zboží, které jste jinak na pultech obchodů nesehnali. Na střední škole mi ještě prvomájové průvody nevadily, protože jste tam viděli kluky z jiných škol. A hned se vědělo, kam dotyčný idol chodí. Na vysoké škole už to byla otrava. Dívky, většinou již zadané, chtěly trávit den volna jiným způsobem, než stepováním v trapném průvodu. Platilo to i o zaměstnání. Vzpomínám si, že když jsem učila na gymnáziu, zazvonil ve sborovně telefon. Vzala jsem jej a kdo to není. Velký mocipán z okresního výboru KSČ. Nejprve chtěl znát mé jméno a pak mi sdělil, že naše škola nemá vyvěšený prapor. Že mám toto neprodleně vyřídit ředitelce. Neměli jsme svou šéfku rádi, a byla jsem proto velmi ráda, když jí mohu předat vzkaz od komunistického pohlavára. Mezi komunisty, hlavně mezi těmi vlivnými, se našlo hodně kreatur, jedna kreatura měla strach z té druhé. Spousta intrik, donášení a mezi nimi panoval velký strach. A to jsem poznala, když jsem šéfce sdělila, že nedala vyvěsit na škole prapor. V tu chvíli jsem viděla, jak se před mýma očima pokálela. A přála jsem jí to, babici nemilosrdné, protože nám dávala zatopit. Velmi často nás dusila a vinila nás z toho, že nedokážeme své studenty ideologicky rozpumpovat.

Ale zpět k prvomájovým průvodům. Když jsem studovala na vysoké škole, bylo nepředstavitelné nejít do průvodu. To si člověk koledoval o to, že jej ze školy vylijí. Stačilo, když jste studovali angličtinu, na niž komunističtí pohlaváři nahlíželi jako na jazyk imperialistů. Ale zakázat studovat tento jazyk si nedovolili. Jednou z našich povinností byla účast v prvomájovém průvodu. Viděli jsme, jaké má z toho nervy naše ročníková učitelka i vedoucí katedry. Nabádali nás, abychom se každoročně účastnili. A já, protože jsem odmalička vedena ke spolehlivosti, jsem si ani neuměla představit, že bych tam nešla.

Ráno. Je první máj a já se probouzím vedle svého kluka. Celou noc jsme se věnovali sexuálním hrátkám. Tenkrát nebyly žádné počítače, v televizi program nic moc, sex nám proto skýtal celou řadu možností. A prospíval nám. Žádné tenze, nervy v pohodě, optimistický kukuč. Jenže my jsme se do něj s Ivanem pustili natolik, že jsem zaspala. A mám přitom být v průvodu. Rodiče jsou na chalupě. Začínám šílet, protože neúčast by se snad rovnala vyhazovu. Fakulta se nenachází v mém rodném městě, potřebuji někoho, aby mě odvezl. Jenže žádné auto na obzoru.

V dobách hluboké totality nebylo nic jednoduché. A to jsem zažívala onoho prvního máje, kdy jsem potřebovala odvézt. Nakonec mě napadla spásná myšlenka. Měli jsme naštěstí doma telefon a já si řekla, že zavolám rodičům. Jenže to nebylo jen tak. Chalupa ležela ve vesnici s několika baráky, daleko od centra jakéhokoli dění. Ale měli tam veřejnou telefonní ústřednu. Jedna rodina ji měla. A já tam zavolala a nechala tam prosebný vzkaz pro svého otce. Aby nelenil, aby přijel domů a odvezl mě do školy. Do prvomájového průvodu.

Dnes už si nikdo neumí představit, jaké pocity jsem prožívala. Strach. Hlavně strach. Protože komunisté byli nebezpeční, nevyzpytatelní a člověk nikdy nevěděl, co jej může potkat. Můj tatínek mě nezklamal. Vedl mě ke spolehlivosti, protože on touto vlastností disponoval. A to mě tenkrát zachránilo. Přijeli jsme sice na poslední chvíli, ale do průvodu jsem dorazila. Ke spokojenosti nejen své vlastní, ale i ke spokojenosti naší ročníkové učitelky i vedoucího katedry. Protože jinak by byli i oni popotahováni tím, že nezajistili stoprocentní účast.

Když dnes v televizi vidím záběry z vojenských přehlídek a průvodů v KLDR, pokaždé ve mně zatrne. Protože jsem něco obdobného zažila. A nevzpomínám na to vůbec ráda. Komunisté jsou lidem opravdu nebezpeční a měli bychom mít toto na zřeteli. A jestli někdo postrádá život pod komunistickou diktaturou, může se přestěhovat k soudruhům do Severní Korey. Ale ať s tím prosím neobtěžuje v naší zemi. Stačí, co tady předváděli od roku 1948. Stačí, že se s některými jejich praktikami setkáváme i dnes. Převlékli se do jiných kabátů a někteří z nich setrvávají ve vlivných politických pozicích.