Psycholog

Vyprávění muže, jenž pracuje jako psycholog v pedagogicko-psychologické poradně, k práci ztrácí motivaci

Motto "Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy posměvači budou mít zálibu v posmívání, hlupáci poznání nenávidět? Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova..." (Přísloví Šalamounova, První sbírka)

Konečně vypadli. Jakmile tihle lidé přijdou, vždy cítím, jak mě iritují, ale musím mít na tváři smířlivý úsměv, tvářit se jako idiot, který rozumí problémům, jaké mají se svým synkem Dominikem. Jindovi. Ona zneuznaná docentka, která neobstála na pedagogické fakultě, on inženýr, který se celý život cpe někam nahoru, aby za to měl balík peněz. Jako rodina nefungují, každý si žije svůj kariérní život, jenž jim nabourává existence jejich syna. Vůbec se divím, proč si jej pořizovali, když jej vnímají jako přítěž v jejich vzletu za kariérou. Ať se Jindová snaží sebevíc, teď mám na mysli její pracovní oblast, neuspěje, protože je zkrátka blbá. Její otec býval kdysi vlivný, dcerušku dostal na vysokou, kterou ona jen prodřela. Přirozená inteligence je jí vzdálená, ráda se stylizuje do intelektuálky, čímž působí ještě hloupěji, než ve skutečnosti je. Místo, aby fungovala jako máma, snaží se vyrovnat svému muži. A ten její připitomělý manžílek? Také se rád poslouchá, tlachá nesmysly, dětské duši nerozumí ani za mák a pak se diví, že kluk je takový, jaký je. Všude jsou s ním jen samé problémy, naposledy vyťal učitelce facku a teď to chtějí povedení rodiče zahnat do autu, že trpí psychickou poruchou. A na to máme být my, psychologové, od nichž nepovedení rodiče očekávají, že jim budou vydávat potvrzení, která mají omlouvat jejich nepovedená dítka a jejich rodičovské selhání. Jsou za to ochotni zaplatit cokoli, hlavně, aby získali papír a mohli jím mávat před učiteli. U Jindových nikdo s nikým nemluví, to mi jejich kluk řekl, matka se věčně připravuje na nějaké semináře, kam stejně nikdo nechodí, protože nikdo není s to poslouchat ty její hloupé kecy. S otcem je to obdobné. Ten pro změnu mění zaměstnání, nevím, kolik už jich vystřídal, a to jen z jediného důvodu. Aby bral víc. Rodina se v penězích jen topí, ale papínek by chtěl víc. Aby byli ještě víc snobští, než jsou. Kluk se doma cítí jako nevítaný, a tak to dává svým rodičům znát. Matka by nejraději vše studovala v knihách, protože si myslí, že jí kdejaká vyčteninka pomůže zaplácnout mezeru, jakou ve své hlavě má. Vlastně bych řekl, že jako člověk má ta ženská hlavu dutou, jenže jí to nemohu říci. Nic jí nedojde, vše si potřebuje vyčíst, ale i tak je to naprosto zbytečné. Objednal jsem je na další sezení za dva týdny, ale už teď při pomyšlení, že se tu ti dva snobi opět objeví, pociťuji, jak mě to irituje.

A koho mám dnes po nich? Inženýrku Hlavsovou. Tato dáma o sobě tvrdí, že pracuje jako manažerka, ve skutečnosti pracuje na městském úřadě jako řadová referentka. Prý vystudovala zemědělskou univerzitu v Nitře. Já bych řekl, že vystudovala obyčejnou hnojárnu, kam šel každý, kdo se nikam nedostal. Kdykoli se s ní setkám, v hlavě mi vytanou slova, jako hnojnice nebo hnojařka. Ta ženská je hnojnice, jež kolem sebe trousí jen samý hnůj. A hnojńice mi přivede svou nevydařenou dceru Marii, která jí slouží jako nástroj vyřizování si účtů s bývalým manželem. Chce ode mě potvrzení, abych napsal, že ta jejich Máňa trpí nočním děsem z toho, když se má se svým otcem sejít. Holka je na nervy, to nepopírám, ale kdo by nebyl na hlavu, kdyby jej vychovávala kreatura, jakou inženýrka Hlavsová je. Slovena, která by se nejraději pořád prala, není to jen můj pocit, ale holá skutečnost, kdy svého manžela občas zmlátila. To když ten její slovenský temperament nebyl k zvládnutí. Její ex-manžel musel být osel na druhou, spíš na několikátou, pěkný podpantoflák, který s ní vydržel tři roky. Normální mužský by si nikdy s takovou rachejtlí nikdy nic nezačal, protože je na první pohled patrné, že to ta ženská nemá v hlavě v pořádku. Ale co má v hlavě naprosto ujasněné, je její msta bývalému manželovi, a že se jí to opravdu daří, svědčí jejich Máňa. Holka s nahrbenou postavou a velkým nosem, holka, z níž matka chce mít modelku, ale bohužel se jí to zatím nedaří, protože milá Máňa už dvakrát v modelingové agentuře zkolabovala, a na to chce slovenská inženýrka také potvrzení. Vše se prý děje z nočních děsů, kterými holka trpí, a že se z nich občas navíc pomočuje. Ještě štěstí, že mně do poradny nenosí pročůrané pleny, to už bych pro změnu zkolaboval já.

A zítra si to zase přihasí starý Horváth. Čert aby jej vzal, dědka romského, který si osvojováním dětí své dcery zvyšuje svůj příjem. Na oko hraje, že jej na světě nezajímá nic jiného než štěstí osvojených dětí, má jich celkem šest, ale člověku je nad míru jasné, že je to z jeho strany kalkul. A to naši romští spoluobčané umí velmi dobře. Horváth po mně chce, abych mu vystavil potvrzení, že se jeho dvě osvojené dcery Ilona a Leona ve škole stresují, proto trpí neurotickými potížemi, kvůli nimž nemohou do školy jít. Teď se starý Horváth dozvěděl, že holky mají neomluvené absence, přičemž on se dušuje, jak na všechno dohlíží, a neomluvené hodiny bere jako diskriminaci ze strany učitelů. Ale on je rozhodnut to tak nenechat, ale podat na učitele stížnost, nejprve chce na magistrát, a když tam neuspěje, požene to prý výš. To teprve slavná škola uvidí, kdo je to pan Horváth. A ještě má na mě další požadavek. Potvrzení, že všechny jeho osvojené dcery trpí poruchami učení, protože on tak bude moci na ně od státu brát další finanční podporu, protože není vůbec jednoduché pro takto postižené děti zvládat přípravu do školy.

Ale snad nejhorší klienti, které musím bohužel vyslechnout, jsou rozvedení manželé Buchtovi. Marián Buchta je majitelem barů a heren v našem městě. Potetovaný opičák, kam jen oko dohlédne, vsadil bych se, že má i kérku na tom svém Rosomákovi ve slipech. Hraje si na velkého pana Někoho, který se topí v penězích, za něž si může dovolit koupit úplně vše. Narazil si mladičkou studentku, manželku vyhodil, ta zůstala sama se synem Viktorem, který neví, čí je. Matka, aby se otci pomstila, si pro změnu domů přitáhla mladíčka, který by mohl dělat Viktorovi bráchu, věkový rozdíl mezi oběma partnery musí být dobrých osmnáct let. Poblázněná matka, aby setřela věkový rozdíl, se obléká jako náctiletá a působí směšně. Kupuje si oblečení pro anorektičky, češe se jako malá holka a přitom si neuvědomuje svůj věk.Vypadá jak hadrový panák po mé babičce. Syn se těžko orientuje v motanici vztahů svých rodičů, těžko snáší i jejich porozvodové tahanice, ve škole na sebe hloupě upozorňuje a schytává jednu kuli za druhou. A k tomu je drzý, jeho žákovská knížka je plná poznámek, jež jednoznačně hovoří o tom, že si s ním učitelé nevědí rady. Když si s ním nedokáží poradit rodiče, co očekávají od školy. A co očekávají ode mě? Otec Buchta mi dal jasně najevo, že buď klukovi napíšu potvrzení úplně na vše, aby tak přestal dostávat pětky a poznámky, nebo bych to mohl odskákat. Řekl to mezi čtyřma očima, těžko bych to někde dokazoval.

Strašná doba. Jak jsem měl svou práci kdysi rád, pak vám řeknu, že se mi protiví stále víc. A já se těším, až dovrším důchodového věku, do něhož mi zbývají tři roky. Každý den v poradně pro mě znamená otravu, mám-li vést hovory s rodiči, kteří za nic nestojí. Jsou vesměs vykutálení, čím víc selhávají jako rodiče, tím víc mají zmapované psychologické poradny, a vědí naprosto přesně, kde se dá jaké potvrzení sehnat bez problémů. Kde jim poradna napíše, co potřebují. Když jsem byl mladý, nikdy ve třídách nebylo tolik "postižených" dětí, žádné dítě nepotřebovalo asistenta, který by za ně dělal úkoly. Za mého mládí se lidé moc nerozváděli, nikdo nehonil kariéru, nebyl-li to nějaký soudruh, který se díky straně a vládě šplhal k vyššímu a vyššímu korytu. Rodiny víc fungovaly, mezi dětmi bylo méně blbců, víc než psycholog platila pořádná facka a problém byl fuč. Ale v dnešní době? Mnoho rodičů si myslí, bude-li mít jejich dítě na něco papír, bude z nich sňata povinnost se dítěti věnovat...