První dovolená (a nejen ta)

Motto "I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál." (Kazatel 7 - 9, 8.15)

Je tu léto. Čas, jenž má snad každý rád. Jaké to bylo trávit dovolenou v dobách soudruhů, kdy se nikam nesmělo a jeden byl rád, když něco vymyslel, kam se s rodinou vypravit.

Pocházím z tradiční rodiny, v níž vládl mužský element. Z toho důvodu plynulo, že je mužskou záležitostí obstarat pro rodinu obživu, zatímco žena se starala o rodinný krb. Nemohu upřít, že mě tento model provází celým mým životem. Ale o tom psát nechci. Chci popsat své první zážitky, které jsou spojeny s naší první rodinnou dovolenou (+ něco dalšího).

Jak už jsem předeslala, v naší rodině se vše odvíjelo od přání mého tatínka a my jsme se naučili jeho přání respektovat. Někdo více, někdo méně (kam jsem odjakživa patřila já). Moje maminka se vždy snažila mému tatínkovi vyhovět, neb jí nikdy nestálo za to, aby se s ním o čemkoli dohadovala. Na toto byla odjakživa pohodlná a můžeme říci i flegmatická (proto jejich manželství vydrželo až dodnes). Přistoupila i na to, že nebude nikdy pracovat, můj tatínek si na sebe převzal nelehké břímě uživit svou rodinu. Ne příliš lehký úkol, ale stalo se. Já s bratrem jsem nikdy nemusela navštěvovat mateřskou školu, nikdy jsme nemuseli chodit do družiny, od toho tu přece byla naše maminka, která nám poskytovala naše přirozené útočiště. A nám se to líbilo. Nikam nemuset, přijít domů, kde bylo vše nachystané. Na druhé straně to s sebou neslo jednu nevýhodu. Vzhledem k faktu, že jsme s bratrem nikdy nemuseli chodit do kolektivních zařízení, učinilo to z nás lidi ostýchavé a bázlivé. Ale o tom dnes blog nebude.

Naše první dovolená. Nesla se v přísné režii mého tatínka. Ten nás vedl odmalička k tomu, že dovolená bude vždy záležet na našich finančních možnostech, jakékoli odborové rekreace odmítal, neb tvrdil, že jsou jen pro vyžírky. S tímto nelze jinak než souhlasit. Naučili jsme se s bratrem cestovat zásadně za vlastní peníze, nikdy jsme k tomu nepotřebovali příspěvky od státu, protože nás naši rodiče po celý svůj život vedli k tomu, abychom se spoléhali jen na své možnosti. Žádné vyžírání, k něčemu takovému ve mně i bratrovi vypěstovali velký odpor. Díky této rodinné výchově jsme se s bratrem nikdy nestali pijavicemi přisátými na státu.

První dovolená v dobách bolševických. Kolik mi tenkrát bylo? Takových osm let, bratrovi devět. Žádné auto jsme neměli, pouze motorku se sajdkárou. Ale i s takovým dopravním prostředkem se dokázaly dělat divy. A my vyrazili směr Úštěk. Přesněji řečeno k jezeru Chmelař, které bylo ve svých začátcích, stejně jako naše rodina. Jednoho červencového dne jsme z rodného města vyrazili obtěžkáni konzervami, chleby, bramborami, buchtami a nezbytným stanem ve tvaru A. Sama osobně jsem jízdu v sajdkáře nenáviděla, musela jsem svému bratrovi sedět na klíně a já se tomu vzpouzela. A snažila jsem se vstát. Jenže na svou maminku jsem neměla. Ta mou hlavu pojala jako jakousi páku, kterou tlačila dolů. Jedině tak se naše cesta mohla konat. 

A tak jsme jednoho letního odpoledne spočinuli v nádherné krajině malebného městečka, jenž se jmenuje Úštěk. Postavili jednoduchý stan, nafoukli matrace ústy, připravili ohniště, na němž maminka vařila vše, co jsme potřebovali. Ranní čaj, polední oběd, večeři. Stačil ke všemu kotlík, který rychle umývala, aby nám mohla připravovat jídla, která po ohni voněla. A my se chodili cachtat do jezera, naučili se plavat a vůbec nám nevadilo, že se nám v plavkách zachycuje žabinec, páchnoucí po rybách. Léto jsme trávili v dosti primitivních podmínkách, ale nikdo nic nenamítal. Že nebyly žádné sprchy, že WC bylo jen suché. Nejbližší restaurace byla na nádraží, kam jsme si jednou vyšli. Až dodnes si pamatuji nejtenčí řízek svého života, který měl k masu velmi daleko. A k tomu bramborový salát. Přežili jsme to bez jakýchkoli střevních potíží. Nám se na naší první dovolené totiž líbilo úplně vše. Radovali jsme se z nových zážitků a tatínek to vše filmoval na stařičké kameře. Černobílý film se nám stal jedním z obrazů okamžiků, které naše rodina trávila dohromady a zažívala pocit naprosté sounáležitosti.

Od první dovolené jsme vyráželi na další a další dovolené. To už jsme jezdili autem. A mimo území do Československa. V mezích toho, co bylo dovoleno. Do Bulharska. K moři každý rok. Paráda. Dnes, kdy uplynulo tolik vody od naší první dovolené, si uvědomuji bohatství, které mi rodiče dali. Společně strávený čas, cestování, i když v omezených podmínkách. Spoléhat se jen na své vlastní finance, nikdy nezneužívat stát, protože to bylo a je a bude jen pro vyžírky. 

Naše první dovolená se stala inspirací pro mé další kroky. Když se mi syn narodil, začala jsem s ním odmalička cestovat. A dnes? Dnes už je dospělý, ale přesto spolu stále vandrujeme světem. Čas se posunul natolik, že svět nevytloukáme se stanem, že jsme jaksi zpohodlněli a že dáváme přednost hotelům s all inclusive. A můžeme trajdat kamkoli. Nejvíc milujeme Karibik, ale o tom jsme si mohli s rodiči mohli nechat zdát. Dnes je tomu však naprosto jinak.

Svým rodičům jsem za hodně věcí vděčná. Třeba za to, že mě vedli k tomu, abych vystudovala VŠ, přitom oni žádnou neměli. A abych se vždy spoléhala jen a jen na sebe, nikoho a ničeho nevyužívala a nevyžírala. To je dar, který se žádnými penězi vyčíslit nedá, já tento dar předávám svému synovi a on jej jednoho dne bude předávat dál. Mí rodiče mi dali dar cestování, což je něco, co se vpisuje do lidské duše, je to obraz, který vás obohacuje a který vám nikdy nikdo nemůže vzít. Rodiče mi ukázali cestu, jak objevovat svět, a za to jim patří velký dík. V podstatě všem rodičům, kteří vedou své děti k samostatnosti a k tomu, aby se spoléhaly jen na sebe a nikdy nikoho vyžíraly.

Demokracie s sebou přinesla nejedno negativum. Ale jedno pozitivum se jí upřít nedá. Je to právě cestování, jímž lidé do sebe nasávají nové zážitky, které je někam posouvají. Stačí jen, aby první impulz vzešel z jejich dětství, jak se tomu stalo v mém případě...