Projímadlo zatím nedostávám

Vyprávění o tom, jaké to je, když učíte, že to nemusí být žádná otrava, ale můžete zažít spoustu hezkých chvil

Motto "Na rty líbá ten, kdo dává správné odpovědi." (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka)

I když učím spoustu let, nemohu říci, že mě práce nebaví nebo že mě vyčerpává. I po letech se na své studenty či žáky těším, protože s nimi prožívám neopakovatelné chvíle, stejně jako oni se mnou. Svou práci vnímám jako výměnu energií, já jim dám tu svou a vezmu si tu jejich. tím zabráním, abych se cítila unavená.

Minulý týden. Končíme hodinu a Monika říká všem, ať rychle zmizí, že mi chce něco říci. Ostatní třídu neradi opouštějí, chtějí slyšet Moniččino tajemství. "Tak běžte, nechte nás tady o samotě," vyhání své spolužáky Monika. "Tak co, Moni,  potřebujete?" ptám se hezké dívčiny. "No, já nevím, jak bych vám to, paní profesorko, měla říct. Nebudete se na mě zlobit, až vám to řeknu?" "Proč bych se měla zlobit? Jen se nestyďte," vybízím ji. "Víte, já jsem se vsadila. Vsadila jsem se se Standou, že přestane kouřit, a on sázku vyhrál," říká studentka se zrůžovělou tváří. "A co jste tedy prohrála vy, když on vyhrál?" "Já k vám musím v hodině přistoupit, obejmout vás a dát vám pusu." "A kdy to bude? Příští hodinu?" Monika jen pokývne hlavou a dodává: "Ale nezlobíte se na mne, že ne?" "Samozřejmě se na vás nezlobím, není proč." Domluveno.

To se mi ještě za mou kariéru nestalo, aby se o mě studenti sázeli. To, že před mýma očima můj student snědl tahák, protože by v případě konfiskace dostal nedostatečnou, to už jsem zažila. V případě snědeného taháku žádná sankce nehrozila. Tenkrát třída řvala smíchy. Dělo se to při písemce z angličtiny a já všechny varovala před podváděním. Studenti vzali mé varování na vědomí, a jak jsem kráčela třídou, všimla jsem si, že Alois Černota opisuje. "Můžete mi, Lojzo, dát ten tahák?" Při mých slovech se Lojza na mě podívá a neříká nic. Drží tahák v ruce a je očividné, že mi jej dát nechce. "Dáte mi ten tahák?" Celá třída sleduje, co se bude dít. Lojza zůstává v klidu, jednoduše si tahák vezme, dá si jej do úst a žvýká. Žvýká a polyká. Celá třída propukne v řev. To tu ještě nebylo, aby se pojídaly taháky při písemce. Musela jsem přiznat, že mě tenkrát Lojza tzv. přečůral, a nechala jsem jej pokračovat v testu.

Ale sázet se o mě? Je pátek, mám své milované studenty. "Dobrý den, paní anglická," zdraví mě Standa. "Dobrý den, pane studente," odpovím jako vždy. První A je třída osobností, každý vyniká v něčem jiném, sice se, až na pár výjimek, nenarodili anglisty, ale mají jiné atributy, jež je činí krásnými. Mladí lidé, mají vše před sebou, mám-li parafrázovat slova básníka Josefa Kainara, pak řeknu, že je "nestříhám dohola, že se u mě smějí pohnouti."  "Máte už v pořádku záda, minulou hodinu jste se necítila dobře," vyzvídá Standa. "Vše už je v pořádku," uklidním zvídavého studenta. A hodina běží. Dnes je neunavuji a netrápím gramatikou, kterou na rozdíl od nich miluji. Oni ne. Oni nechtějí pochopit, že je angličtina systém, v němž jsou slova jako cihla, a my dáváme cihlu k cihle a vytváříme věty. Škoda, že z toho mám požitek jen já. Jsme uprostřed hodiny, když se najednou Standa postaví a kráčí ke mně. Je nějak růžolící. "Paní profesorko, já vás mám tak rád," říká mi, obejme mě a políbí. Třída aplauduje a točí si vše na mobil. Sázku nakonec prohrál Standa, bez cigarety je zřejmě jeho život nemyslitelný.

Jsem ráda, že mě zatím nestihlo nic v podobě projímadla či útoku. Své studenty přijímám, každý je originál a člověk by to měl tak brát. Vezměte takového Jakuba. Angličtinu bojkotuje, ale když ho slyšíte hrát na bubny, odpustíte mu, že s vámi neprožívá taje anglické mluvnice. Jestliže někoho ve svém životě přijímáte, pak jej máte rádi, a já mám ty své žáky ráda moc, i když se většina z nich anglisty nenarodila...