Příběh z doby normalizace

Motto "Zrádný jazyk nenávidí ty, na které dotírá, úlisná ústa přivodí pád." (Přísloví Šalomounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 26.28)

Na dobu normalizace nevzpomínám ráda. Kdo by na ni mohl vzpomínat rád. Ve mně vzpomínka na ni pokaždé evokuje obraz bezmezné šedi, betonové šedi. A nejen jí. Soudruzi chtěli situaci u nás normalizovat. Jak absurdní, když vše kolem nás bylo nenormální. Normalizace v nenormální době. Všude nasazení informátoři, kteří donášeli StB, aby ta mohla vykazovat svou činnost. Dostali-li jste se do hledáčku StB, neměli jste lehký život. I celá vaše rodina. Chodila jsem tenkrát do školy, velmi často jsem byla svědkem toho, jak se učitelé bojí. Zvlášť náš profesor angličtiny a francouzštiny. Žid, jehož rodina si zažila své za války, po jejímž skončení nepřišla úleva, protože německý diktát vystřídal ten český, komunistický.

Příběh, jenž budu vyprávět, se nestal v naší rodině, stal se někomu, koho jsme znali. Byl to muž, můžeme mu říkat Josef Novák. Pan Novák měl v životě tu smůlu, že se narodil do statkářské rodiny ve vesnici poblíž Prahy. Přišel však rok 1948, po něm kolektivizace, kdy komunisté zabírali majetky všem, kteří něco měli. Zabrali i statek rodiny Novákových a rodina se tímto stala pro soudruhy nepohodlnou. Bylo tomu i v opačném případě. Kdo by velebil někoho, kdo mu v podstatě ukradl majetek, na němž se generace nadřely. Kolektivizace nebyla ničím jiným než legálním okradením těch, kteří něco měli.

Pan Novák odešel v dospělosti žít na sever Čech, kde začal pracovat jako instruktor v autoškole. Měl svou práci rád, auta má snad každý muž rád. Školil profesionální řidiče a na jednom z takových školení se jej řidiči zeptali, co mají dělat, když musí jezdit auty s ojetými pneumatikami. Že to bývá velmi nebezpečné. Pan Novák jim odpověděl něco v tom smyslu, že by na Západě nenechali řidiče s takovými auty jezdit. Stačila tato věta, aby se po něm StB vezla, měla nasazené své lidi i v autoškole, kde pan Novák pracoval. Dnes by jeden řekl, že pan Novák vyslovil jen jakousi banalitu, nad níž by se dalo pouze mávnout rukou. Ale v případě soudruhů, kteří podezírali úplně všechny, jich samotných nevyjímaje, to byla závažná kauza. Obzvlášť v době normalizace, kdy se po celém našem území rozlezla sovětská armáda.

S panem Novákem se vše pak odvíjelo velmi rychle. Byl zatčen, obviněn, že rozvrací socialismus, a putoval za mříže, kde strávil dva roky. Když se vrátil domů, měl vymlácené přední zuby. Na práci v autoškole mohl už zapomenout. Velmi těžko se mu hledalo zaměstnání, protože byl nevítaný, lidé se báli jej zaměstnat, aby z toho sami neměli popotahování s StB. Kolik pocitů křivdy a bezpráví musel zažít, kolik pocitů zbytečnosti a beznaděje. Dnes si to nikdo neuvědomuje, dnes si většina lidí nechce připouštět, že život u nás od Února 1948 nestál téměř za nic, protože se žilo v atmosféře strachu, v atmosféře pronásledování a uměle vykonstruovaných politických procesů. O počtu zmařených životů lidí z doby komunistické nadvlády se dnes nikde nepíše, ale mělo by se psát. Tak jako si připomínáme zvěrstva nacistů, měli bychom si připomínat i zvěrstva komunistická...