Prezident za všechny pochopy

Motto "Na rtech má přetvářku, kdo nenávidí, ve svém nitru chová lest. Mluví-li přívětivě, nevěř mu. Vždyť v jeho srdci je sedmerá ohavnost, nenávist může podvodně zakrýt, ale ve shromáždění bude jeho zloba odhalena." (Přísloví Šalomounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 26.24, 26.25, 26.26)

Když byl Miloš Zeman podruhé zvolen prezidentem, můj přesosmdesátiletý tatínek nemohl spát. Nedokázal pochopit, proč člověk tak vulgární, navíc s komunistickou a alkoholovou historií může stanout v čele naší vlasti. A aby ulevil svému celkovému zklamání, nakonec můj tatínek konstatoval, že my Češi jsme divný národ.

Miloš Zeman se nachází ani ne v polovině svého úřadu, nicméně je možno vidět, že jeho zdraví odchází čím dál víc. I když je mnohem mladší než mí rodiče, není s nimi srovnatelný. Na rozdíl od současné hlavy státu se mí rodiče pohybují bez obtíží, i když je jim více než osmdesát. Mí rodiče nepotřebují žádné pochopy, kteří by korigovali jejich chůzi. 

Stále více nabývám dojmu, že tady někdo sehrál velmi nečestnou hru. Že tu sice máme prezidenta, ale jeho není možno jen tak spatřit. A když už se objeví jakýs takýs záběr na hlavu státu, jednomu se naskytne velmi žalostný pohled. Současný prezident se dozajista nemůže chlubit zdravou červení ve tváři, případně svižnou chůzí. Namísto toho se diváku dostává pohled na jakýsi přízrak, v jehož obličeji se umístila mrtvolná bledost, násobená absencí samostatné chůze. Od toho jsou zde pochopi, kteří jsou samozřejmě hrazeni ze státních financí a slouží k tomu, aby Miloše Zemana kamsi dovedli a aby dohlíželi na to, aby naše hlava státu nespadla, když musí ujít pár metrů. Porovnáme-li vizáž českého prezidenta s jeho americkým protějškem, oba dělí věkový rozdíl pouhých dvou let (americký prezident je o dva roky mladší než český), naskýtá se nám dosti katastrofálního vzezření naší hlavy státu. Jde o muže, který se dozajista nemůže pyšnit stoprocentním zdravotním stavem.

Žijeme v parlamentní demokracii. Současnému prezidentu jsou jeho mantinely dány nejen Ústavou, ale i jeho zdravím. Proto se příliš neobjevuje na veřejnosti. Dává o své existenci znát z kradmých záběrů kamer, v nichž pouze sedí. Na víc zřejmě jeho zdravotní konstituce nemá. A aby se mohl nějak realizovat v naší zemi, děje se tak řadou veskrze divných kroků, v nichž Česká ústava bere za své. Snad mě má paměť nemýlí, když si vzpomenu na inauguraci prezidenta. Při svém slibu nepoložil Miloš Zeman svou ruku na naši Ústavu. 

Panu prezidentu vadí nedostatečná kvalifikace Michala Šmardy na post ministra kultury. I zde je patrné, jak naše hlava státu měří nestejným metrem. Jak může náš prezident vysvětlit skutečnost, že jeho mluvčí nemá ani vysokoškolské vzdělání? Že se jedná o člověka, jenž svými rozporuplnými výroky na twitteru obnažuje nejen svou vlastní lidskou ubohost, ale znevažuje i prezidentský post? V současnosti se rozehrála trapná hra okolo ministra kultury. Jeden by očekával, že hlava státu alespoň uspořádá tiskovou konferenci či brífink, kde vysvětlí své myšlenkové pochody. Jenže nic takového se neděje. Prezidentovy názory se k veřejnosti dostávají jen prostřednictvím jeho mluvčího, případně těch, kteří se k prezidentovi objednají na návštěvu. Nabízejí se dvě hypotézy, proč se toto vše děje. Buď je Miloš Zeman natolik utopen ve svém egu, že mu vůbec nestojí za to, aby před lidmi vystoupil. Nebo to může být jeho zdravotní stav, jenž jej limituje stále víc.

Jsme národem, jemuž chybí sebevědomí. S prezidentem, jakým je Miloš Zeman, případně i premiérem, jakým je Andrej Babiš, si dokazujeme, že jsme pouhé stádo, které se nechá ovládat lidmi, kterým jsou zákony a Ústava cizí. Velmi truchlivý pohled ve srovnání s tím, co tu zanechaly osobnosti uctívané nejen nejen u nás, ale i v zahraničí. K nim se bez jakýchkoli diskusí řadí Tomáš Garigue Masaryk a Václav Havel. Jak Miloš Zeman, tak Andrej Babiš nikdy nebudou patřit k osobnostem, které si vydobyly úctu v celosvětovém měřítku...