Předlistopadový hyenismus i ten dnešní

Motto "Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože, buď mi hradem proti útočníkům. Vysvoboď mě od těch, kdo páchají ničemnosti, zachraň mě před těmi, kdo prolévají krev. Hle, jak nástrahy mi strojí, mocní srocují se proti mně..." (Žalm 59, Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože)

Dostal se mi k rukám otřesný životní příběh ženy, která je již v důchodovém věku a žije se svým handicapovaným synem. Oba bojují o přežití. O přežití v České republice.

Jestli se někdo domnívá, že je osudem těžce smýkaným, v porovnání s tím, co má za sebou paní A. to nemusí být vůbec nic.

Paní A. studovala v šedesátých letech na FF UK obor český jazyk - francouzský jazyk. Když došlo k srpnovým událostem roku 1968 a v lednu 1969 se upálil Jan Palach, vše vysílaly zahraniční televize. Paní A. byla kontaktována francouzskou televizí a tlumočila nejen pro ni, ale i pro spisovatele, co se u nás děje. Když přišla tvrdá normalizace, musela díky tomuto tlumočení paní A. čelit velkým problémům. Nicméně mohla pracovat. V 80. letech pracovala na ONV jednoho nejmenovaného města jako inspektor pro památky, muzea a galerie.Díky této práci objevila rozsáhlou hospodářskou kriminalitu, týkající se jednoho klášterního objektu. Kradly se nejen sbírky, ale i dotace na jeho rekonstrukci, jednalo se památku 1. kategorie. Když se do tohoto rozkrádání zapletl i vedoucí tajemník OV KSČ, oznámila toto paní A.orgánům činným v trestním řízení. Za toto pro ni následoval tvrdý trest. Byla vystěhována s malým synem do severočeského pohraničí.

Přišel rok 1990 a paní A. se dostalo formální rehabilitace, vráceno jí nebylo vůbec nic. Když si stěžovala, navrhl jí stávající starosta nejmenovaného města, člen OF, opětovné vystěhování. Možná to bylo z toho důvodu, že si paní A. dovolila kritizovat nejmenovaného šlechtice, který získal čestné občanství města, tudíž mohl vznést své restituční nároky na Českou republiku. A za vznesenou kritiku toho, že by dotyčný šlechtic neměl nárok na vrácení majetku, si paní A. vysloužila další životní martyrium.

Teprve v roce 2009 vzala vláda Jana Fischera na vědomí bezpráví, kterému musela paní A. se svým postiženým neustále čelit. V lednu 2010 jí bylo vydáno řádné Osvědčení dle zákona č. 87/1991 Sb. Na základě tohoto Osvědčení žádala paní A. o nápravu újmy finanční i závažné újmy zdravotní smírnou cestou - neúspěšně. Zbyla jí jen jediná možnost. Postupovat soudní cestou. Jako žena s nemocným synem, živořící na okraji společnosti, jí byl nabídnut advokát pro chudé. Soudní spory se vlečou, líčení, jímž bylo žalovaným MF, zastoupeným Miroslavem Kalouskem, začalo až v roce 2011. Pan samosoudce uznal křivdy a sdělil, že se poradí. Výsledný závěr zněl "Vše je promlčeno."

Píšeme rok 2019. Paní A., tolik vzdělaná a čestná, spolu se svým handicapovaným synem stále  bojují o přežití. To ani nehovořím o jejím zdravotním stavu, prodělaných operacích, jejího syna nevyjímaje. Sebe i svého syna označuje za obrazy zdevastované republiky, k čemuž, dle jejích slov, velkou měrou přispěly neoprávněné restituce, na které měla odvahu poukázat. A za to se jí dostalo "odměny", opakovaných vystěhování.... Žije téměř jako bezdomovkyně a je v obavách, jak dopadne její syn, až ona zemře. Tato žena až přespříliš zažila to, co lze označit za kulturu beztrestnosti v podmínkách naší země...