Přebyteční

Stáří nemusí být hrozné, když je člověk soběstačný, když má svůj domov a pár blízkých lidí. Ale není tomu vždy tak

Motto "Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. I to je pomíjivost." (Kazatel 1, Nehodný dědic, 2.18, 2.19)

Někteří lidé mají ve stáří opravdu pech. Velmi často mi v souvislosti se seniory v mysli vytane Nerudova Dědova mísa. Jak vidět, problém starých lidí není jen v naší době, bylo tomu od nepaměti. Ne venkově senioři dožívali na vejminku. Rodina se o ně postarala. Dnes zpravidla lidé v důchodovém věku nežijí na vejminku, většina z nich chce bydlet ve svém. A to je pro ně velmi důležité. Neměli by se nikam jinam stěhovat, měli by dožívat v místech, jež jsou jim dobře známá. Zpřetrhané kořeny mohou způsobit rychlý konec, starý člověk se jen těžko přizpůsobuje novým podmínkám.

Stáří čeká na každého, neumře-li mladý. A pokud je starý člověk soběstačný, netrpí vážnými zdravotními problémy, může se ještě těšit ze svých zimních dnů. Listí opadalo, všechno je holé, ale krása nevymizela. I ve stáří může být člověk krásný, má-li duši. Fyzická krása pomine, ale duše zůstává. A vnitřní svět může z člověka učinit krásnou bytost. 

V dnešní době postrádám úctu k seniorům, doba přeje jen mladým a výkonným, ale jakmile člověk ztratí tuto vlastnost, padá v nemilost. O seniorech se hlavně hovoří v souvislosti s jejich důchody. Jako by jejich penze měly být zátěží pro státní rozpočet. Ale vždyť po celý svůj život pracovali, do systému přispívali pravidelnou měsíční částkou, proč by neměli dostávat tomu odpovídající peníze? Úroveň země se pozná podle toho, jak se nahlíží na lidi důchodového věku. Že nejsou žádnou přítěží společnosti, ale že mají právo dožívat jako lidé. 

V předlistopadové době se rovněž v rodinách řešila otázka, kam s ní či s ním. Existovaly domy pro seniory, kde mnoho lidí končilo. A rodina je znala jen ve chvíli, kdy se vyplácel důchod. To svého rodiče či příbuzného navštívili. Jen proto, aby jej zkásli. Není tedy dnes nic nového pod sluncem, když říkám, že mnozí staří lidé mohou trpět pocity přebytečnosti, nikdo je nechce, děti se třesou na to, až zdědí vše, co po rodičích jednou zůstane.

Když jsem si kupovala byt, velice se mi jeden líbil. A s realitní kanceláří jsem měla vše domluvené, počítala jsem, že se tam přestěhuji. Jenže pak mi realitní makléř zavolal s tím, že se vše ruší. Že k žádné koupi nedojde, protože majitelka bytu o ničem nevěděla. Její rodina ji chtěla šoupnout do domova pro seniory a plánovala prodej jejího bytu bez jejího vědomí. Ale seniorka řekla ne a já se tomu ani nedivím. To, jak si některé rodiny vedou, se dá nazvat hyenismem. Některé děti rychle zapomínají na své rodiče, zajímají je jen peníze, které chtějí získat. A nechtějí ani čekat, až rodič zemře, chtějí mít peníze ještě za jejich života. Proto někteří senioři čelí situaci, v níž se dozvídají o plánech svých dětí. Že jim chtějí prodat střechu nad hlavou a oni pak skončí v nějakém důchoďáku. A to je velmi bolavé místo naší doby. Ze života se vytrácí úcta, mnozí lidé si nikoho a ničeho neváží, jdou jen po penězích. A to za každou cenu. Senioři jsou pro ně přebyteční, nemají pro ně slovo vlídnosti, jaksi jim nedochází, že i oni jednou zestárnou. Že zůstanou sami a budou potřebovat pomoc. Že budou chtít zemřít doma, v místě, které je jim dobře známé. Dožívat někde v místnosti, v níž mi patří jen jedna postel, v niž jeden postrádá jakékoli soukromí, je opravdu velmi smutný konec života. 

Nikdy bychom se neměli posmívat starému člověku, protože nikdy nevíme, jak na tom jednou budeme my sami. A měli bychom stále mít toto na mysli a učit to i své děti. Člověk nikdy neví, co bude zítra. Může se jen domnívat.

O nás bez nás je asi to nejhorší, co může starého člověka potkat...