Pozdní sběr

Vyprávění muže, který nečekaně ovdověl, ztratil syna, což mu přineslo období, kdy těžko hledá smysl svého života, situace se však jednoho dne změní

Motto "Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne, pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl." (Kazatel, Samota)

Filemón a Baucis. Postavy slavné báje, milující se manželé, kteří si přáli zemřít společně, prodělat metamorfózu a proměnit se ve stromy, jejichž větve se budou při závanech větru dotýkat, a oni tak nikdy nebudou sami. On dub, ona lípa, naplnění jejich přání. Se svou ženou jsme byli jak postavy oné báje. Milovali jsme se obdobně, oba jsme splynuli v jednoho a neuměli si představit jeden bez druhého žít. Já statný dub a ona vonící lípa. Náš sen se neuskutečnil, naše větve se neprolínají. Zůstal jsem tady sám a moje Eliška je na onom světě. Nenávratně pryč.

Žena zemřela před pěti lety naprosto nečekaně. V pouhých šedesáti dvou letech, mně bylo o čtyři víc. Ve spánku ji postihl rozsáhlý infarkt, ona usnula, a už se tak nikdy neprobudila. Ráno jsem procitl ze spánku, pohladil ji a zjistil, že už tu není. Strašlivé zjištění, o to víc strašlivější dny, kdy jsem vyřizoval pohřeb a pozůstalost. Naštěstí jsme nebydleli sami, bydleli jsme v naší vilce společně se synem Ondřejem  a jeho rodinou, snachou Sabinou a dvěma vnoučaty. Filipem a Sárou. Ani jsme se nestačili vzpamatovat ze smrti naší milované, a byla tu další tragédie. Ondřej utonul při potápění v moři v Egyptě. Dva měsíce po Eliščině smrti. Byli na dovolené, a protože Ondřej potápění miloval, vydal se s výpravou dalších nadšenců na výlet, z něhož už se nevrátil. Na lodi s ním byla žena i děti. Sabina se téměř psychicky složila, vnoučata na tom byla obdobně, o sobě ani nemluvím. Jel jsem pro ně na letiště a z letadla vystoupila troska, která se sesunula k zemi. Odvezl jsem snachu do nemocnice, kde si ji pár dní nechali, já doma s dětmi a k tomu vyřizovat další pohřeb. Spousta neštěstí za krátkou dobu, kdy jsem to byl já, kdo všechny držel nad vodou, přitom jsem večer brečel do polštáře.

Uběhlo pět let a my se naučili žít s tím, že jsme přišli o blízké lidi. Sabině pomáhám, vozím děti na kroužky, pomáhám s domácností, dělám s dětmi úkoly, aby měla Sabina čas na sebe a mohla si zajít zacvičit či do společnosti. Žiji, ale je to takový divný život, už to není takové, jako to bylo předtím. Jako byste napůl ohluchli, slyšíte, ale s obtížemi. Už nedokážete vnímat melodii, kterou jste tolik milovali, protože její zvuk je zastřený, ať se namáháte sebevíc, neslyšíte její nejjemnější tóny. To jsem dnes já a myslím, že Sabina je na tom obdobně.

Musel jsem na pohotovost, protože mě ukrutně rozbolel zub a já se rozhodl, že si jej raději nechám vytrhnout, než abych snášel další bolest. Zubů mi věkem ubylo, můj stomatolog mi rozmlouvá vytržení každého, ale nemyslím si, že je to dobře. Zatím nemusím mít totální protézu, ale je to jen otázka času, kdy tak skončím. Jak jsem seděl v čekárně, všiml jsem si ženy, sedící vedle mě. Velmi subtilní, zřejmě zkoušená bolestí obdobně jako já, něco do éteru vysílala a já nevím, co to do mě vjelo, ale dal jsem se s ní do řeči. Hovořili jsme o všem možném, aby nám čas uplynul, abychom nedali průchod obavám z možných komplikací, které mohou při extrakci zubu nastat. Měla v sobě cosi, co mně připomínalo mou Elišku, a proto jsem se jí nabídl, že na ni počkám. Ona proti tomu nenamítala nic. A tak jsme spolu kráčeli. Venku babí léto, jako by ladilo s naším věkem, kdy se ještě slunce objeví, ale už tolik nehřeje, příroda je plná sametových barev, vše je vyřešené, zralé, a vy se pozvolna připravujete na období bez listí.

Anděla. Žena, jejíž jméno plně vystihuje její tvář anděla, její duši anděla, její tělo anděla. Vstoupila do mého života nečekaně, o to víc jsem šťastnější, že jsem ji potkal. S ní jsem se vrátil do časů, kdy jsem studoval na gymnáziu a já se bláznivě zamiloval do Elišky. Gymnázium mám za sebou, vysokou školu mám za sebou, i zaměstnání mám již za sebou, ač v důchodu, s duší jinocha, okouzleného ženou, jež v sobě nese něžnou náruč. Anděla má v sobě cosi dívčího, snad je to tím, že pracovala jako baletka, zachovala si tak subtilnost, křehkost těla. Spojuje nás láska k hudbě, k literatuře, láska k pěším výletům. Prosvětlila mě svou energií, já jí dávám tu svou a jsme šťastní tvorové. Oba věku důchodového a přitom mající v sobě jas mladých lidí.

Narazil jsem na tvrdý odpor své snachy, která nesouhlasí s tím, abych měl ještě partnerku. Prý je to vůči Elišce nefér a měl bych se stydět. V mém věku. Důchodce, který se zamiloval, dle ní směšné. A ponouká proti mně Filipa i Sáru. Zavládl mezi námi chlad, násobený jejím odmítnutím mého nového života. Když jsem přivedl poprvé Andělu k nám, Sabina se zavřela do svého pokoje, byly s ní i děti, dávala tak najevo, že jsem ji zklamal. Nemyslím si, že by se Eliška zlobila, kdyby viděla, že jsem se zamiloval do jiné ženy. Myslím, že by to pochopila, když jsem tu zůstal sám. Člověku není souzeno být sám. Sabina si příliš zvykla na pohodlí, které jsem jí umožňoval, když jsem jí pomáhal s dětmi. Brala to jako samozřejmost. Ale mám ještě právo prožít štěstí, člověk v důchodu by se neměl obětovat vnukům a rodinám svých dětí. Život nás staví do rozličných situací, je na každém z nás, zda umíme šanci uchopit, zda ji nenecháme promarnit. Nemá smysl upírat si štěstí, protože život uplyne rychle, a než se nadějete, stojíte tváří tvář své smrti. V uších mi zní slova známé písně "Jen pro ten dnešní den stojí za to žít", a mně stojí za to žít, byť třeba jeden den, ale prožitý v lásce, bez níž by náš život životem nebyl.

První sněhové vločky a u mě jaro ...